ARCHIV

O úlevné moci prezidentského slova

Prezidentským projevům přikládám velkou váhu už od dob svého mládí. Tehdy tento úřad zastával Antonín Novotný (na jeho předchůdce se už tak dobře nepamatuji). Projevy následujících dvou prezidentů, Svobody a Husáka, byly, když odpočteme hektickou dobu krátce po roce 1968, jen dutá a prázdná rétorika, Václav Havel zase oplýval dobrou vůlí a snažil se připravit hostinu ducha pro nenáročné posluchače. Zato Novotného projevy se mne osobně dotýkaly, ačkoli on o mé pomíjivé existenci nepochybně neměl ani potuchy. Režim se pomalu sypal, papaláši měli strach a dělali bububu. A tak mi Novotný – přímo i mezi řádky – sděloval mimo jiné, co provede s lidmi jako já, přesněji řečeno, co by s nimi provedl, kdyby na to měl. Šlo tedy o relevantní sdělení, které nemělo být přeslechnuto.

Ve srovnání s tím působil včerejší Klausův projev při příležitosti státního státu uklidňujícím dojmem: svědčí o tom, jak velký kus cesty jsme od šedesátých let urazili. Pan prezident mne ujistil, že je člověkem důsledně usilujícím o lidskou svobodu, tíhnoucím k liberálnějšímu pojetí hospodářské politiky, uznávajícím osvědčené principy západní civilizace. Hovořil o obraně republikánského zřízení (bral bych v horším případě i monarchii, pokud by stála na liberálních a demokratických základech), o obraně dělby a kontroly moci a její zodpovědnosti voličům, o obraně občanských práv a svobod a v neposlední řadě o obraně svobody slova a svobodného šíření názorů médii. Z toho usuzuji, že mne nebude chtít dát pověsit jako jeho oblíbenec Benjamin Kuras.

Tato skutečnost mi dodává sílu k tomu, abych k jeho řeči přičinil pár malých poznámek.

K významu 28. října 1918 prezident poznamenal: „Vytvoření demokratického republikánského zřízení, založeného na nezastupitelné úloze každého jednotlivého občana a na jeho právech, bylo radikální změnou do té doby existujícího politického systému. Začal se utvářet hrdý a sebevědomý občan republiky jako protipól pokorného, poníženého a nesebevědomého poddaného Jeho Veličenstva.“ „Občanský princip“ se ovšem začal uplatňovat už ve staré monarchii a už v roce 1848. Tehdy se prosadila zásada rovnosti občanů před zákonem, s níž pak už nehnul ani Bachův režim. V konstitučním (předlitavském) Rakousku byly za poslední více než půlstoletí jeho existence položeny základy dělby moci, občanských práv a svobod, svobody slova a odpovědnosti politiků vůči voličům. Samozřejmě že zdaleka ne dokonale: ale Češi mj. i díky tomu věděli, o co v praxi jde, a měli po roce 1918 na čem stavět. Skoro po století od jejího skonu bychom snad mohli pojednávat starou monarchii s jakousi elementární spravedlností.

Václav Klaus dále řekl: „V průběhu 20. století se - a to nejen u nás - ukázalo dostatečně jasně, že vytvořit stát převážně jako racionálně vytvořenou komunitu, tedy bez svorníku, kterým by byl jeden jazyk, společně prožitá historie a jednolité kulturní tradice, není snadné.“ Jistě, národ jako přirozená komunita vykazuje životaschopnost a rezistenci i v krajně nepříznivých okolnostech: proto se Poláci a Maďaři (a zjevně i Slováci) vypořádali se sovětskou (rozuměj ruskou) nadvládou lépe než my „Čechoslováci“. Starali se o své přízemní národní zájmy, zatímco naši komunističtí intelektuálové usilovali přímo obrodit bolševismus. Jenže dnes, ve změněném světě, uprostřed nových globálních nebezpečí, by bylo dobře „národní zájem“ tu a tam překročit. Prezident působí dojmem, že zůstal vězet v roce 1992, v době svého největšího úspěchu. Jeho kritika bruselského dirigismu je z tohoto hlediska občas zpozdilá. Navíc, když vezmeme ještě v úvahu jeho výčet politických skandálů, které se u nás odehrály za posledního tři čtvrtě roku a v nichž je tak či onak namočena koaliční vláda, je zjevné, že Klaus pokračuje v Havlových pokusech přeměnit Hrad na konkurenci Strakovky: a dělá to o hodně energičtěji než jeho diletantský předchůdce.

A konečně, prezident si nedopustil poznámku o „důsledném uplatňování občanského principu“ proti „postdemokracii“ v níž se republika svobodných občanů rozkládá pod náporem různých účelových seskupení, usilujících - pod maskou vznešených frází a bez demokratické legitimace - o politickou moc. Tato koncepce se ovšem sama demaskovala jako nejen nesprávná, ale i krajně nešikovná a po odchodu Václava Havla do politického důchodu ztratila veškerou politickou podporu. Klausova slova je těžké interpretovat jinak než jako kopanec do poraženého protivníka, který ve Vladislavském sále jeho projev poslouchal. Je opravdu tak těžké být trochu velkorysý?

Základní dojem z prezidentova projevu je přese všechno úlevný. Mohlo by to všechno být daleko horší (a taky to daleko horší bylo). A nepochybě to zase horší bude. Ale teď hned ještě ne. Náš nynější prezident je demokrat.

30. října 2005