ARCHIV

Svéráz oslav české státnosti

Je to podivná věc: svátek, pojatý jako oslava české demokratičnosti, už od listopadového převratu mocně přitahuje pozornost podivných politických uskupení, kryptokomunistickými Bojovníky za svobodu počínaje a krajně pravicovými a fašistickými skupinkami konče. Čím to je? Je tu zjevně jakýsi problém, něco nedořečeného.

Nejvýznamnější svátek České republiky se nevztahuje přímo k jejím poměrně krátkým dějinám. Čeští intelektuálové (zejména ti, kteří se kdysi jejímu vzniku snažili ze všech sil zabránit) se za ni stydí a jdou příkladem široké veřejnosti. Zároveň všichni cítí, že když už jednou vznikla, nedá se s tím nic dělat.

Proto se obracíme k slavnější minulosti: ke státu, který byl o dost větší a Češi v něm přesto hráli dominantní úlohu. Spolu se Slováky v něm dokonce měli většinu. Čelní postavení české společnosti bylo dáno také její relativní vyspělostí a dlouhodobou trpělivou politickou prací na správě vlastních věcí. Stát se v základních věcech hlásil k liberální a demokratické tradici: odpovídalo to našemu novodobému politickému vývoji, přesvědčení T. G. Masaryka a v neposlední řadě taky půlstoleté tradici předlitavské ústavnosti. Předválečná ČSR existovala jen krátkou dobu, byla závislá na podpoře evropských velmocí, především Francie. Když o ni přišla, stala se kořistí Hitlerova Německa. Ve své původní podobě už nikdy nebyla obnovena.

Tradice, k níž se takto hlásíme, měla spoustu vad, o nichž Češi neradi slyší. Ty však nepřekrývají její pozitivní význam pro českou společnost, který se pozná už na tom, že ačkoli by všichni protagonisté našeho politického vývoje od Havla po Paroubka byli docela rádi přistřihli naší demokracii křidélka, nikomu z nich se to úplně nepodařilo. Zdá se, že demokracie může - aspoň nějaký čas - existovat i bez demokratů. Možná, že je schopna si i za těchto neradostných okolností aspoň tu a tam nějakého taky vychovat.

Nedokonalost české demokracie se pozná i v docela vnějších věcech. Například při sledování každoročního pompézního obřadu vyznamenávání zasloužilých. Už místo obřadu a sídlo prezidenta: Maďaři si sice na ceremonie a na parádu potrpí možná ještě více než Češi: jenže jejich prezident sice sídlí rovněž na (budínském) Hradě, ale ten svou rozlohou a charakterem odpovídá spíš celým Hradčanům. Prezidentský palác je jeho nepatrná částečka, je víc než skrovný a hlídá ho jeden uniformovaný policista. Žádná zvláštní vojenská jednotka v groteskních uniformách. Když je kdysi nechal Havel navrhnout, snad v tom byla i trocha ironie nebo sebeironie, dnes se to bere smrtelně vážně. Před prezidentem kráčejí dvacátého osmého října ve vladislavském sále tito naparádění vojáčci s tasenými šavlemi, přitom znějí fanfáry z romantické opery, jejíž děj byl přejat z literárního podvrhu. Nepochybně mnoha Čechům cukají koutky úst, když vidí uniformy slovenské prezidentské stráže, ale česká hradní stáž je jen jiná odrůda téhož. Dovedeme si představit, že by prezident sídlil dejme tomu v Kramářově vile, kterou by hlídala policie ČR jako jiné významné státní budovy, a přicházel bez fanfár jako normální smrtelník, kterým taky je?

Být malým a nepyšnit se dlouhou nepřetržitou tradicí vlastní státnosti není žádná hanba. Hanba je pyšnit se falešným pozlátkem. Ostatně jaký má smysl něčím se pyšnit. Smysl má brát věci tak, jak jsou, a snažit se do budoucna, aby byly o něco lepší.

30. října 2005