ARCHIV

Sláva a pád vicepremiéra Jahna

Předem ohlášený odchod vicepremiéra Jahna byl dodatečně poněkud zastíněn raketovým nástupem dr. Ratha. Nezaslouženě.

Připomeňme nejdříve jádro věci: místopředseda Jahn minulý týden oznámil že nereflektuje na funkci volebního lídra v obvodu Prahy a že na přelomu roku opustí i své vládní křeslo. Udělal to ohleduplně, tak, aby ČSSD pokud možno nepoškodil.

První dojem je, že pan vicepremiér je člověk dlouhého vedení a pomalých reakcí. Před časem přišel s ekonomickým programem, jehož hlavní myšlenky byly takové povahy, že bych neměl problém dát straně, která by je vzala za své a kromě toho měla ještě rozumný politický program, svůj voličský hlas. Podstata těch myšlenek předem vylučovala, že by si je mohla vzít za své pár měsíců před volbami nějaká česká strana obecně a sociální demokracie zvlášť. Byly v ČSSD taky promptně a rozhořčeně odmítnuty. Člověk by očekával, že ing. Jahn si sbalí fidlátka a opustí nehostinný terén, kde se mu nedařilo. Místo toho zůstal sedět jako pecka. (Nebylo to poprvé. Když ve vládní krizi na počátku roku Grossovu vládu opustili dr. Bureš a Vladimír Mlynář s poukazem na to, že se ČSSD dostává do vleku komunistů - nynější vývoj jim dává důrazně za pravdu -, zachoval pan vicepremiér rovněž chladnou hlavu.)

Snad aby mu trochu osladil neúspěch, přišel pak premiér Paroubek s poněkud výstředním nápadem, že by se ing. Jahn měl stát volebním lídrem na pražské kandidátce ČSSD. Premiér byl přitom zjevně veden představou, že by Jahn mohl v tradičně konzervativní Praze přitáhnout voliče, kteří by jinak ČSSD nevolili (takovým voličům ostatně vděčí sociální demokracie za své vítězství v roce 2002). Nějak přitom nevzal v úvahu, že v předvolební přehlídce politické krásy by Jahn na tyto voliče působil jako páv, kterému předtím vytrhali z ocasu všechna barevná brka. Nebyl by pro ně důvěryhodný a nebyl by důvěryhodný ani pro tradiční voliče strany vzhledem k tomu, že nápady, které tak briskně odmítli, vůbec měl.

Jahn se ani tentokrát nevzepřel a nezabránil premiérovi, aby podnikl v pražské organizaci strany namáhavou anabázi za prosazení tohoto plánu. Teprve když se přiblížila vítěznému finiši, oznámil výše uvedené dvojí rozhodnutí. Nedivil bych se Paroubkovi, kdyby se cítil poněkud převezen.

Postup ing. Jahna je školním případem toho, jak nezakládat novou stranu: totiž vlézt do strany stávající a pokusit se jí vnutit cizorodý program. Vicepremiér trochu připomíná lidi, kteří v šedesátých letech minulého století vstupovali do KSČ a obhajovali se tím, že chtějí na tomto fóru prosadit své progresivní myšlenky. Bylo by to bývalo možné chápat jako naivní donkichotství, nebýt ovšem toho, že členství v KSČ s sebou přinášelo spoustu příjemných výhod. Podobně i vicepremiérská sesle není jen ložem Prokrustovým.

Ve srovnání s dr. Rathem se ing. Jahn jeví tak trochu jako nešika. Lpí příliš na svém programu, než aby ho se vším všudy obětoval své kariéře. Zároveň pro něho nebyl důležitý natolik, aby byl na kariéru rezignoval ve chvíli, kdy mu ho zrušili. A tak bude moci jednou v budoucnu vykládat svým vnoučátkům: kdysi jsem byl českým vicepremiérem…

Ale abychom jeho nepraktičnost zase nepřecenili: nebude to moci vykládat jen v daleké budoucnosti a jen vnoučatům.

23. října 2005