ARCHIV

Přežije Evropa rok 2084?

K následujícím řádkám mne inspirovala úvaha Jiřího Ovečky z Lidových novin („Evropa se neumí bránit. A islám toho využívá“, 8. 10. t.r.). Pan Ovečka tam mj. píše: „Nedovedu si představit nic hrůznějšího než bourat chrámy, ať už zasvěcené jakémukoliv bohu. No jo, ale to je právě to, s čím muslimové počítají. Evropská demokracie nemá prostředky na obranu před tímto fenoménem. Jestliže jakákoliv rána je pro muslima v zájmu Alláha možná a Evropan je vázán svými zákony, morálními a etickými představami, geneticky vyvíjenými po staletí, je tak Evropan odsouzen k zániku. A přiznejme si, ještě tomu napomáhá velkou mírou zkorumpovanosti - ať už touhou po penězích nebo politické moci.“

Otázka, kterou autor klade, je vážná a aktuální: proč evropská společnost dosud nemá účinné prostředky na obranu před islámským fanatismem? Protože bych se rád vyhnul falešně prorockému tónu, snadným a neplodným řečem o tom, že jsme ztratili svou víru a musíme ji najít (zvlášť když sám dost dobře nevím, jak to zařídit), omezím se na několik poznámek.

Nejprve jen docela na okraj úvahy pana Ovečky: na rozdíl od něho si dovedu velmi dobře představit mnoho věcí o hodně hrůznějších, než je bourání chrámů. A není to jen otázka představivosti, takových věcí je svět kolem nás plný: stačí jen ráno otevřít noviny. Taky mi není jasné, co znamená, že se naše zákony, morální a etické představy, geneticky vyvíjely po staletí. Máme je snad zabudované v naší DNA? Řekl bych spíš, že jsme je kdysi dostali rozkazem a všechno další je jen otázka zapomínání a rozpomínání.

A teď poznámka první: Židovsko-křesťanská tradice, na níž, ať chce nebo nechce, stojí dnešní Evropa, zahrnuje problém chrámů v trochu jiné podobě, než jak ho vidí pan Ovečka. Podle Starého zákona je Bůh Izraele je Bohem celého světa, i když smlouvu uzavřel jen s těmi, kteří v něj uvěřili. Ostatní božstva jsou jen kov, dřevo a kámen, ohavné modly, a jejich chrámy je bořit nejen možné: přímo mají být bourány. I podle Evangelií je jen jeden jediný pravý Bůh. Jsou tu jen dvě významná doplnění: především příkaz „dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu. První křesťané neusilovali ovládnout římský stát, jejich království nebylo z tohoto světa. Odtud pak oddělení světské a duchovní moci ve středověku a nakonec i na prahu osvícenství idea sekulárního státu, neutrálního k víře občanů. A za druhé: příkaz milovat bližního s tím, že i nepřítel je bližní. Zaslouží si být brán vážně a spor s ním může obohatit zároveň nás i jeho.

To však neznamená, že by nepřítel přestal být nepřítelem a že by jedni občané měli být neutrální k víře druhých. Tolerance je pojem politický a týká se v první řadě vztahu člověka a státu. Podle Johna Locka smějí lidé část svých kompetencí – ty, které se týkají zajištění pozemského života a majetku – svěřit státu, aby se mohli plně věnovat tomu podstatnému, starosti o spásu svých nesmrtelných duší. Tuto základní starost lidé nejen nemohou, ale přímo nesmějí svěřit nikomu jinému, a už vůbec ne státu.

Je to zvláštní: sekulární stát, největší vymoženost západní civilizace, má smysl jen pro lidi, kteří něčemu opravdu věří. Věří, že je jen jedna pravda, leží bezbranná v prachu na ulici, prosí, abychom se jí ujali a bránili ji ze všech sil. Když se sekulární stát octne v rukou zastánců teze „každý má svou pravdu“, těch, kteří říkají, „věřte si, čemu chcete, jen nás proboha nechte na pokoji“, chátrá a pustne.

Poznámka druhá: po roce 1989 jsme příliš snadno uvěřili tomu, že se pádem bolševismu změnily samy základní parametry dějin. Dosud byly postaveny na nesmiřitelných a násilných globálních konfliktech, teď se svět stal jiným a lepším. Tento naivní optimismus souvisí trochu s tím, jak jsme rozuměli a rozumíme situaci před tímto zlomem, světu „bipolárnímu“. Mnozí podlehli komunistické ideologii a domnívají se, že šlo o konflikt dvou ideologií: kapitalismu a komunismu. Ve skutečnosti šlo o konflikt komunistického ruského impéria a západního společenství. Rusko velmi vydělalo na válce, do níž bylo zataženo v podstatě proti své vůli a v níž přineslo nesmírné oběti na životech svých lidí (život jedince v tomto prostředí má jinou váhu než v západním světě). Zabralo obrovská území v Evropě, většina z nich byla o hodně vyspělejší než ruská metropole. Odtud naléhavý problém, jak si taková území trvale udržet. Defenzivní postup je málo nadějný. Rusové se opřeli o ideu zápasu dvou světů: ten špatný je odsouzen k zániku a boj se neustále zostřuje. Jsem pevně přesvědčen, že agresivita této ideologie vůbec neznamenala úmysl dobýt svět, jak to na první pohled vypadá, ale jen stmelit to, co už bylo dobyto a co se skládá z tak odlišných prvků, jako byla tzv. NDR na jedné a Mongolsko na druhé straně. V praktickém dobývání bylo Rusko velmi opatrné, dobývalo vždy znova to, co už jednou obsadilo (NDR v roce 1953, Maďarsko v roce 1956, ČSSR v roce 1968). Pokus ukousnout si velké nové sousto, Afghánistán, vedl nakonec k potupnému zhroucení veleříše.

Stalinská ideologie v chruščovovské modifikaci měla povahu jakéhosi dekadentního liberalismu: v politické a v ekonomické oblasti mírové soužití, v ideové nesmiřitelný boj. Věcně vzato to znamená: budeme s vámi spolupracovat (ovšemže neseriózně,jinak to nedovedeme), jen se proboha nepleťte do našich vnitřní věcí. Tedy pokus prosadit znovu zásadu Cuius regio, eius religio.

Rusko představovalo v „bipolárním světě“ stabilní a čitelný prvek, záruku míru a stability. Před jeho mocenskou převahou Evropu chránil americký deštník. Hospodářsky a sociálně nepředstavovala líná ruská společnost, prolezlá brutálním násilím, korupcí a alkoholismem, žádnou vážnou konkurenci. Evropa mohla tedy bez problémů rozvíjet svůj projekt „sociálně tržního hospodářství“. Ideologii impéria nakonec už nevěřili ani ti, co ji sami hlásali. Pád SSSR, spojený s Gorbačovovými reformami, znamenal sice pro porobené evropské státy osvobození, pro západní Evropu ovšem fakticky ztrátu jistoty. Svět se stal nebezpečnějším. Západoevropští politici si to zpočátku příliš neuvědomovali.

Poznámka třetí: Evropa je dnes vystavena dvěma výzvám globální povahy. Především islámskému terorismu. Můžeme mluvit o primitivní a zrůdné ideologii, o zločinných prostředcích. Zároveň nelze přehlédnout, že ti lidé něčemu věří a jsou ochotni za to obětovat život. Je iluze myslet si, že se život snadněji obětuje s falešnou vyhlídkou na obcování s šedesáti pannami: život se obětuje vždycky stejně těžce. Odhodlání sebevražedných atentátníků vyvažuje nesmírný technický handicap tohoto prostředí. Díky němu je sebevražedný atentátník nejdokonalejší zbraň, jaká kdy byla vyvinuta. Evropa účinnou protizbraň zatím nemá. Je naše bezbrannost dána opravdu tím, jak se zdá věřit pan Ovečka, že jsme - při vší naší korupci - příliš slušní?

Druhou výzvou je ekonomický rozvoj východoasijských společností, zejména komunistické Číny. Upřímně vyznávám, že je to pro mne úplné novum: ruský komunismus byl velmi málo výkonný, pro západoevropskou společnost málo přitažlivý jako vzor a velmi pohodlný jako soupeř. Číňané si bolševismus upravili tak, aby se jeho podstata výrazně nezměnila, ale aby nestál v cestě přirozené pracovitosti obyvatelstva a jeho schopnosti odříkání. Nesmírně chudé čínské prostředí je díky tomu schopné produkovat špičkovou moderní techniku. Podstatné je, že rozvoj podnikání v Číně přitom vůbec nevede, jak věřil a věří Václav Klaus, k demokratizaci a humanizaci čínské společnosti. Povede nejspíš jen k jejímu dalšímu hospodářskému rozvoji a bohatnutí. Nejsem ekonom, ale nedovedu si představit, jak se této východní výzvě dá čelit vztyčením čínské zdi z dotací a cel. Evropský projekt „sociálně tržního hospodářství“ je postaven do otázky. Zjevně by se měla znovu vymezit hranice, za níž sociální ohledy přestávají být stimulem rozvoje a stávají se jeho brzdou.

Při volbě názvu pro tento článek jsem se poněkud provokativně nechal inspirovat Andrejem Amalrikem. Amalrik se ve své prognóze („Přežije SSSR rok 1984?“) sekl o sedm let. Fakticky o méně, poslední léta své neblahé existence přežil Sovětský svaz ve stavu mrtvolného rozkladu. Já ovšem nechci vynášet žádná proroctví. Smysl těchto řádek je jen přispět k pojmenování krize, v níž se nyní Evropa (a taky naše vlast) nalézá, a upozornit tak na to, že je s tím třeba něco dělat. Jinak bude zle.

15. října 2005