ARCHIV

Audiatur et altera pars

Senát Parlamentu ČR schválil minulý týden senátní návrh zákona, kterým se mění zákon 149/1961 Sb. Trestní zákon. Návrh podali senátoři Martin Mejstřík, Jan Horník, Jiří Liška, Soňa Paukrtová, Jitka Seitlová, Richard Sequens a Jaromír Štětina. Do paragrafu 260, Podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, se doplňují tučně vyznačená slova: „(1) Kdo podporuje nebo propaguje komunismus, nacismus nebo jiné podobné hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.“ Smyslem má být donutit komunistickou stranu, aby se vyrovnala se svou minulostí a v rámci toho také přejmenovala, a neučiní-li tak, umožnit její postih. Shodou okolností jde o variantu návrhu, který jsem kdysi – v roce 1991 – podal a bohužel taky prosadil v tehdejším FS ČSFR. K této kapitole své politické minulosti jsem se už vyjádřil v MfD a v Událostech, na článek opět odkazuji. V senátní rozpravě proti návrhu nevystoupili jen sociální demokraté a komunisté, ale taky senátoři Bárta a Zlatuška se zdůvodněním, které si zaslouží pozornosti. Cituji obě vystoupení ze senátního protokolu:

Senátor Zdeněk Bárta: Dámy a pánové, mediální atmosféra a atmosféra i v tomto sále, která se vytvořila kolem tohoto návrhu zákona na mě působí tak, jakoby zde byl jakýsi symbolicky, bylo řečeno, požadavek doby - připojit se k tomuto, po mém názoru, nešťastnému způsobu, jak se vypořádat s komunismem. Proto mám potřebu říct několik slov k navrhované novele. Abych vysvětlil těm, kdo o to stojí, svůj postoj.

Budu hlasovat proti tomuto návrhu zákona jako člověk; a právě jako člověk, který může s hrdostí dosvědčit, že se na něj vztahuje jak § 3 zákona o protiprávnosti komunistického režimu, totiž jako ten, který aktivně projevoval svůj odpor proti tomuto režimu. Odpor morálně oprávněný a hodný úcty, podle dikce tohoto zákona.

A budu hlasovat proti tomuto zákonu také jako člověk; a právě jako člověk, na kterého se vztahuje § 4 toho zákona zmiňovaného, totiž jako ten, který byl komunistickým režimem perzekuován, a tudíž - opět podle dikce toho zákona - si zaslouží účast a morální zadostiučinění.

Budu proti tomu zákonu hlasovat z několika důvodů.

Jednak liberální demokracie, kterou bych byl rád, aby nám Hospodin zachovati ráčil, nepřipouští ostratizaci jakýchkoliv politických názorů. Ústavní soud správně v roce 1992 dikci, obdobnou té dnes navrhované, zrušil jako neústavní podle naší Ústavy. Dále svoboda projevu podle čl. 10 Evropské úmluvy o lidských právech a čl. 17 Listiny je mi posvátným statkem, s jejímž porušením, byť v dobrém úmyslu, má Evropa 20. století mimořádně hořkou zkušenost. Nelze vyhánět ďábla belzebubem. Řečeno právní teorií Spojených států - svobodu projevu lze omezit jen k odvrácení váženého a akutního ohrožení zájmů chráněných zákonem. Vždy se však vyžaduje přímý vztah mezi projevem a porušením práva. Nepostačuje jen úroveň jakési plané diskuse nebo planého poukazování na abstraktní ideologickou strukturu.

Při rozhodování o otázce, zda opravdu došlo k naplnění skutkové podstaty trestného členu podpory hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, je třeba vycházet ze zjištění, k čemu konkrétní hnutí směřuje a nejen z pouhého názvu hnutí. Název „komunismus“ se může vztahovat na cokoliv - od prvé církve, přes Husity až i izraelským Kibucům.

Kolega Volný už mluvil o té důvodové zprávě, která argumentuje ve prospěch doplnění názvů těch antidemokratických hnutí tím, že se tímto způsobem jaksi dorovnává na tu dikci § 261a), kterým se zakazuje a trestá tzv. osvětimská či jáchymovská lež. Souhlasím s tím, že naopak bychom měli tu dikci § 261 v té objektivní stránce narovnat na širší rozsah toho základního ustanovení § 260, tzn. neopomíjet zákaz popírání a schvalování genocidy a jakéhokoliv; nejenom těch dvou.

A konečně, dámy a pánové, bylo mi vždy blízké v mém životě, a je mi blízké dosud - zápasit s komunismem silou argumentů, silou pravdy, spravedlnosti, silou občanské angažovanosti, silou politickou. Není mi blízké bojovat proti němu jeho vlastními, tj. komunistickými prostředky - tedy potlačováním svobody projevu těch jinak smýšlejících, a to dokonce trestním zákonem. Proboha, to snad ne!

A až vůbec mi není blízké hlasovat pro něco, s čím nesouhlasím, jenom proto, že si to žádá nějaký blíže neurčený duch doby. Poprvé jsem byl u voleb až v roce 1990, neboť jsem nechtěl a nemohl za komunistického režimu hlasovat jenom proto, že se to ode mě chtělo. Nebudu tak hlasovat ani dnes. Děkuji vám za pozornost.

Senátor Jiří Zlatuška: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, jsem přesvědčen, že komunismus je zločinná ideologie a že z toho samotného faktu, že komunismus je zločinecká ideologie vyplývají i jisté důsledky týkající se např. toho, že máme-li ideologii s takovými zločinnými důsledky, jak zde byly citovány a jak jsou všeobecně známy; desítky miliónů lidských životů zničené, zničené životy těch, kteří v takovém režimu žili atd. atd. Takže je do jisté míry protimluvem zabývat se dál tím, jestli může existovat nezločinecká organizace, která si tu zločineckou ideologii vezme jako fundament svého působení.

Navzdory tomu se domnívám, že ten zákon pro mě není přijatelný. Z toho důvodu, že neřeší tento základní problém. Neřeší jednu věc již v té základní rovině. Postihuje pouze propagaci komunismu, kterou postihuje trestním zákonem. Ale vůbec se nevěnuje tomu, že v okamžiku, kdy zde evidentně existuje organizace, politická strana, která je na této ideologii postavená, tak by podle stejné logiky měla souběžně s úpravou trestního zákona jít i novela zákona o financování politických stran. Protože v tomto systému evidentně veřejné finance jdou systémově organizaci, kterou tímto prohlašujeme za zločineckou a teroristickou. To je protimluv, se kterým bohužel v dnešním světě musíme nějakým způsobem vyžít. Je to protimluv mezi přesvědčením o ideologiích, přesvědčením o politických postojích a tím, do jaké míry máme právo s tímto zacházet takto hrubým nástrojem jako je nástroj tohoto typu. Řekl jsem - hrubým nástrojem. Ale ten nástroj je zároveň výsostně idealistický. Předpokládá, že v rámci sdíleného vědomí mezi demokratickými silami v této zemi je možné se s nedemokratickou, totalitární a zločineckou ideologií vyrovnat tím, že zakážeme tuto ideologii nebo zakážeme vyslovovat její název. Kdyby takovýmto způsobem fungoval svět, tak si myslím, že bychom téměř kolem sebe neměli problémy.

Obávám se, že jistý klíč k tomu, proč zákon nemůže postihnout tu podstatu věci je např. to, co kolega Mejstřík říkal o tom, že zřejmě všichni chceme sociálně spravedlivou společnost. Já musím říct, že nechci sociálně spravedlivou společnost v tom absolutním smyslu, a myslím, že není možné ji přikázat zákonem. Protože k životu jsou prostě potřeba chvíle, kdy jsou lidé trošku nahoře, kdy jsou trošku dole. A k fundamentálnímu člověka - totiž usilovat o štěstí, nacházet je, snažit se o ně, musí nutně patřit i to, že bude procházet chvílemi, kdy všechno kolem něj nebude absolutně spravedlivé, kdy bude mít pocit, že se něco musí zlepšit, že musí o něco usilovat.

Kdybychom namísto teze, že všichni chceme sociálně spravedlivou společnost, dali tezi, že se všichni chceme pořád smát, pak bychom jistě usoudili, že bez toho, aby se střídali emoce, bychom to, co nám smích a radost přinášejí, dost těžko mohli vychutnat.

Domnívám se, že zároveň v podobné idealizaci lze nacházet kořeny zla mnoha z těch totalitních ideologií, kterými jsou komunismus nebo nacismus, prototypy, které jsme v naší zemi, zčásti naši předkové, měli možnost zakusit. Jeden významný sociální myslitel Eric Voegelin o povaze podobných ideologií ve 20. století pojednával tak, že identifikoval jejich počáteční touhu vytvořit ráj na zemi, jít do uskutečňování tohoto ráje na zemi s představou, že něco takového ideálního je možné udělat, a poté v okamžiku, kdy se toho chopily praktické politické síly, které se o to snažily, skončilo to přesně tak, jako v případě nacismu nebo komunismu. Zjistilo se, že tato cesta nefunguje, konec konců dohromady je to vidět na komunistické Severní Koreji, a že se musí najít nějaký důvod, nějaký nepřítel, který nám překáží v onom chvályhodném úmyslu. A ten se vždycky našel a bylo jedno, jestli to byli židé, kulaci nebo příslušníci nepřátelské třídy. Řešení bylo ve všech případech stejné. Bylo potřeba je poslat nejdřív za ostnatý drát, potom do plynu nebo do uranových dolů, případně na šibenice.

Eric Voegelin o tom hovořil jako o neognostismu a označoval to jako prokletí 20. století, představy, že takovéto ideální představy lze uskutečnit.

V komunismu je bohužel schováno to, že pro mnoho lidí v okamžiku, kdy se nadhazují hesla, se kterými komunismus pracuje, mají tendenci znít líbivě. Tragické je, když se je někdo pokouší uskutečnit. Přesto si však myslím, že není řešením navrhovaný zákon. Mám pro to několik důvodů.

První je, že zmíněná jména politické strany nebo hnutí nic neřeší. Pro příznivce komunistů bude vždycky platit Shakespearovo „co je po jméně, co růží zvou, zváno jinak“, volili by je stejně a i přejmenovanou postkomunistickou stranu budou vzývat podobně nadšeně, protože v ní uvidí takové tváře jako třeba Grebeníčka nebo Filipa.

Pro odpůrce, k nimž se počítám, musím konstatovat, že pokud má něco zobák jako kachna, kejhá to jako kachna, vypadá to jako kachna, tak to je kachna, a je mi v zásadě úplně jedno jestli se to jmenuje tak nebo onak.

Autoři tohoto zákona, když ho před veřejností obhajovali, zmiňovali mj. takové cíle, jako potřebu posunout komunistickou stranu k tomu, aby se zřekla svého názvu, aby se omluvila, stejně jako zločinec, který se opakovaně omlouvá, bude za normálního systému tak jako tak odsouzen, aby se posunula směrem k moderní levici.

Musím říci, že tento motiv mě nijak neoslovuje. Je mi úplně jedno, co s sebou komunisté ve své straně udělají, jsou to komunisté, a když se přejmenují, pak s tvářemi, jako je Grebeníček, Filip, komunisty evidentně zůstanou a každý den nás o tom svými projevy přesvědčují.

Při prezentacích úmyslů tohoto zákona na veřejnosti zazněly i takové věci, že dnes v ČR máme velmi špatný stav společnosti. Včera jsem od jednoho senátora na nějakém webovém fóru viděl takové doznání, proč od února změnil názor na tento zákon, protože soudí, že se stav společnosti dokonce zhoršil.

Problém je v tom, že nevěřím, že preference komunistů něco vypovídají o tom, že by jejich myšlenky byly nějak nepřiměřeně atraktivní pro obyvatele v této zemi. Domnívám se, že preference komunistů svědčí o naprosté bídě demokratických politických stran a politických sil nabídnout voličům věrohodný obraz, se kterým by se mohli ztotožnit. Vysoké preference komunistické strany jsou selháním nekomunistických stran a řešení tohoto problému není v tom, že zakážeme jméno „komunistická strana“. To neřeší náš vlastní problém v demokratické části politiky, neřeší to takový problém, jako je efektivní vypořádání se s korupcí, přijetí zákona o střetu zájmů a ne tanečky kolem něj toho typu, jako se odehrály třeba na minulé schůzi pléna Senátu, přijetí slušné úpravy imunity. Vzpomeňme si, kolik řečí zde bylo od některých našich kolegů o tom, jak bychom neměli vydávat Vladimíra Železného. S potěšením jsem dnes zaregistroval, že imunitní výbor Evropského parlamentu jednomyslně doporučil jeho vydání a doufám, že totéž udělá plénum, nicméně zde, na naší parlamentní půdě, to byly strany, které se označují za nekomunistické, netotalitní a demokratické, které se přesto tvářily podstatně jiným způsobem.

Chybí nám samozřejmě čitelné politické postoje, úpravy norem, jejichž současný stav budí evidentně nepřijatelné důsledky, viz třeba zase tanečky kolem eurozatykače. Jen si představme opačnou situaci uprchlého Krejčíře, někoho takového s jiným jménem, kdo by se takto schoval u nás, koupil si občanství, a my bychom řekli, že ho nevydáme ke stíhání jenom z tohoto důvodu.

Toto jsou všechno věci, podle mého názoru demagogy a demagogickými názory snadno využitelné a není divu, že se jich chopí právě komunisté. Ti nenesou vůbec žádnou odpovědnost, jde jim jenom o to, aby se dostali k moci. Problém jejich preferencí je naším problémem, nikoliv jejich atraktivita.

Domnívám se také, že pokud se komunistická strana z politického prostoru eliminuje, velice málo bychom tím řešili se sympatiemi těch, kteří chtějí slyšet extrémistické názory, a že to paradoxně může vést nejen k tomu, na co leckdo upozorňuje, že zakázané ovoce chutná nejlépe, ale obávám se opačného efektu, že totiž demokratické strany v rámci toho, aby získaly patřičné procento ve volbách, budou nuceny vymetat tyto extremistické kouty politického prostoru.

Konec konců to, co řada stran, která se jinak hlásí k občanskému nebo některé strany se hlásí k občanskému, některé k národnímu principu, ale v každém případě ten druh nacionalismu, který často od některých politiků slýcháme není moc daleko od toho, co nám svým myšlením představují komunisté.

Pan předseda ODS Mirek Topolánek se, tuším, že včera vyjádřil o tom, že jeho strana tento návrh podpoří kvůli tomu, že naráz vidí nebezpečí otevřené kolaborace nebo povolební spolupráce sociální demokracie s komunisty.

Co se mě týče, nehlasoval bych s komunisty, tím méně s marťany. Domnívám se, že tak jak prezentoval předseda Senátu Sobotka slova ministerského předsedy Paroubka, že se dopustil zkreslení, že tam ten akcent byl trošku jiný než v tom pořadí slov, které předseda Senátu použil, ale to mi nepřijde úplně podstatné.

Nedělal bych to a nemyslel bych si, že je to rozumný nástroj k politickému postupu. Nicméně musím říci, že mám-li si vybrat mezi otevřenou kolaborací s komunisty a skrytou kolaborací s komunisty, přijde mi otevřená kolaborace jako méně nebezpečná a připomněl bych, že prezident republiky byl zvolen pomocí skryté kolaborace s komunisty.

Nikdo z těch, kteří byli přítomni té volby a znají ty podmínky o tom nepochybují a řeči o tom, že volba byla tajná, proto nemůžeme na takovéto věci usuzovat ani v okamžiku, kdy jsme viděli, kdo vcházel do kterých dveří do místností, kde zrovna komunisté seděli, na tom nic nezmění.

Je samozřejmě možné také se opírat o to, že tento zákon by měl velkou symbolickou hodnotu. S tím jsem ochotný souhlasit, ale připomínám, že stejná symbolika je v Grebeníčkovi stojícím na balkoně v Lánech.

Pro všechno toto si myslím, že ten zákon není řešením toho základního problému, za který považuji selhání demokratických stran a schopnost oslovit voliče. Nemyslím si, že ten zákon by něco vyřešil. Jsem přesvědčen, že i kdyby ho Ústavní soud nezamítl, takže to nebude zákon vymahatelný a že bude svým způsobem stejnou zbytečností v našem právním řádu jako třeba ten nedávno přijatý ostudný zákon lex Beneš, týkající se zásluh Edvarda Beneše o tento stát. Toho stejného Beneše, který svým chováním evidentně komunistům do naší země dveře otevřel. Děkuji.

9. října 2005