ARCHIV

Petrovští táhnou do EU

Už nějakou dobu probíhá u nás (a nejen u nás) dosti urputný spor o to, zaslouží-li si Turecko, aby bylo přijato do EU. A v té souvislosti se vypočítávají černé hříchy Turků z minulosti vzdálenější i dosti málo vzdálené: genocida Arménů z počátku dvacátého století, pronásledování Kurdů z nejnovější doby. K obojímu se turecká politická reprezentace hlásí buď neochotně, nebo vůbec ne.

Rakousko, rozhodný odpůrce tureckého členství v EU, lobbuje pro Chorvatsko a málem kvůli tomu zablokovalo zahájení přístupových hovorů s Ankarou. Chorvatsko k nám má blíž: nemyslím teď na to, že jsou to bratři Slovani, ale na skutečnost, že stejně jako my patří do okruhu západní, latinské kultury. Nicméně i tady je potíž: Chorvati se pustili do potlačování pokusů srbské východní Krajiny o samostatnost s takovou vervou, že tamní Srbové raději na nic nečekali a velká většina jich utekla do Bosny, Srbska nebo Černé hory. Chorvatsko poté nespolupracovalo s haagským tribunálem a situace se podle Haagu zázračně zlepšila teprve v tom okamžiku, když bylo třeba řešit zádrhel s Tureckem.

Při bližším ohledání obou případů zjistíme, že jsou diferencovanější. Tak třeba Kurdové, dnešní oběti Turků, s nimi kdysi horlivě spolupracovali při likvidaci Arménů. Arméni podporovali mocenské zájmy carského Ruska, k němuž měli jako křesťané blíž než k Osmanské říši (u nás se v takových případech s oblibou mluví o „páté koloně“) a v osadách, kde byli v převaze, pořádali prý před genocidou na muslimy pogromy. Chorvati reagovali na srbské pokusy co nejvíce poškodit, případně zničit jejich samostatný stát, provázené zejména v západní Krajině velkou brutalitou.

Jak Turci, tak Chorvati budou tvrdit, že pouze reagovali na násilí druhé strany (známá teorie příčiny a následku) a Turci navíc, že nelze posuzovat události z doby první světové války dnešníma očima (tzv. prézentismus).Problém je v tom, že o členství v EU se neuchází Srbsko ani Arménie, ale Turecko a Chorvatsko. Na pořadí dne je tedy jejich podíl na krvavých událostech, a ten je v obou případech mohutný.

Odmítnout paušálně obě země bude však velmi nesnadné. Je tu totiž precedens. Hradby evropské ctnosti byly prolomeny už v minulém kole rozšíření, když byla do EU přijata Česká republika i s Benešovými dekrety a etnickou čistkou na sudetských Němcích, ke které se vztahuje po tureckém způsobu: totiž s tím, že tenkrát platily jiné zásady ohledně lidských práv než dnes a že nelze přehlížet vztah příčiny a následku. Evropa na to v našem případě přistoupila.

Jistě nelze ve všem všudy srovnávat s deportací sudetských Němců genocidu Arménů (byla o hodně krutější), ani to, co se dělo v Chorvatsku (etnická čistka proběhla ve válce, v níž se Chorvatsko bránilo, a ne až po ní, a měla omezenější rozměry). Společný je jen nestydatý přístup politiků, který má nesporně podporu ve veřejnosti.

Za těchto okolností není důvodu, proč by Turecko a Chorvatsko nemělo být do Unie přijato. Obě země by však měly být zavázány, aby se koukaly se svou nevábnou minulostí slušně vyrovnat. A aby se měřilo všem rovným metrem, měly by to orgány unie nesmlouvavě požadovat i od České republiky, jinak budou právem obviňovány z pokrytectví.

A taky se bohužel nemůžeme divit, budou-li si občané „starých“ zemí unie říkat: dere se nám sem pěkná sebranka. Spíš by bylo dobré, kdybychom se snažili jejich obavy rozptýlit: ruku v ruce s Tureckem a Chorvatskem. Jsou to totiž, jak by řekl pan Zahradil, v otázkách kritiky vlastní minulosti „země naší váhové kategorie“.

9. října 2005