ARCHIV

Co s komunisty

Minulý týden se jsme se dozvěděli dvě novinky: obě spolu volně souvisejí.

Za prvé: podle průzkumu STEM souhlasí u nás 38% lidí s tím, aby komunisté byli ve vládě, a zároveň i s tím, že vznikne menšinová vláda ČSSD, odkázaná na jejich podporu.

Za druhé: v KSČM došlo k očekávanému přepřahání, Miroslava Grebeníčka vystřídal ne čele strany Vojtěch Filip.

Přikloňme se k optimističtějšímu výkladu toho, co říká průzkum STEM: neznamená, že by lidé po účasti komunistů ve vládě či komunistické podpoře menšinové vládě toužili, jen jim ani trochu nevadí. S Filipem v čele jim bude KSČM vadit ještě o fous méně.

To ovšem staví do otázky dosavadní politickou strategii lidovců, ODS i prezidenta Klause. Je otázka, nakolik mají v téhle situaci šanci zabrat prezidentova varovná slova, že se Paroubek příliš často schází s (teď už bývalým) předsedou KSČM, Kalouskovy poukazy na „rudnutí“ ČSSD a okázalý antikomunismus ODS. Všichni vycházejí z předpokladu, že v české společnosti existuje jakýsi konsensus: když jde třeba sjednotit národ, učiní se tak nejlíp nadáváním na komunisty. Zdá se, že to už neplatí. Teď jejich antikomunismus dělá dojem jakéhosi vyprázdněného rituálu a oni sami vzbuzují pochybnosti, nakolik je lze brát vážně: když to bylo pro ně výhodné, s komunisty se rádi spustili. Že preference ODS i KDU-ČSL stagnují, není žádná náhoda.

Co je vlastně KSČM? Silná slova jako ta Kalouskova o „zločinecké organizaci“ ve skutečnosti nic neříkají. KSČM je nástupnickou organizací KSČ, která jistě byla (mimo jiné i) zločineckou organizací. Sama žádnými zločiny obtížena není. Skeptik by dodal: zatím.

Strana komunistického typu je proměnlivá jako améba. Za okolností, které pro ni nejsou příznivé, v obdobích demokracie a relativní stability společnosti (První republika) je to populistická politická strana s agresivní rétorikou, „normální“ v tom smyslu, že respektuje pravidla hry. V období, kdy se demokracie bortí a rozkládá (např. léta 1945-8) se proměňuje ve Vetřelce: vyvíjí si vlastní špionáž, zřizuje záškodnické buňky v ostatních politických stranách, zakládá vlastní paravojenské jednotky. Prorůstá mocenskými složkami státu, rozkládá armádu a podřizuje si policii. Cílem je monopol moci. Není nejmenší důvod se domnívat, že KSČM v sobě nemá zabudovány tyto skryté možnosti.

Zároveň je to nyní opět velmi silná strana. Udržována v izolaci paralyzuje politický život, brání vládnutí už tím, že znemožňuje vytváření účinných koalic s většinovou podporou v parlamentu.

Miloš Zeman z toho kdysi vyvodil závěr, že je nutné zatáhnout komunisty do hry a využít jich k politické manipulaci (podpora politiky ČSSD a zároveň nástroj k politickému vydírání demokratických partnerů). Paroubek zjevně tohle pojetí sdílí. Je to čistě technické pojetí politiky, zároveň cynické i neopatrné: zapřahají před svůj sociálnědemokratický kočár rudého čerta, jenže ten, jak to bude jen trochu možné, vyrazí i s kočárem domů, do pekla.

Jiná koncepce je: zakažte KSČM! Prosazují ji politici druhé a třetí garnitury a získávají podporu radikálních moralistů, jejichž hlas bývá silnější než schopnost získat podporu ve veřejnosti. KSČM je ovšem zhoubný nádor, který dosáhl takové velikosti, že radikální zákrok není možný, aniž by zároveň zahubil pacienta.

Dá se tedy vůbec ještě něco dělat? Pokud ano, leží schůdná cesta mezi těmito dvěma krajnostmi. Najít ji není úkolem publicisty, ale praktických politiků.

Mladá fronta Dnes 3. října 2005