ARCHIV

Lidovecké sumo

Jedním z nejhorlivějších bojovníků proti ČSSD a jejím nemravným sklonům je předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek. Nebojácně se zasadil o svržení jednoho ministerského předsedy. Nesmlouvavě upozorňuje na to, jak strana „rudne“ a sbližuje se zločineckou organizací jménem KSČM. Nového premiéra nazývá „normalizačním funkcionářem“. Sociální demokraté podle něho představují riziko demokratického vývoje.

Dovedete si představit, jak musí ten člověk trpět, když je jeho strana nucena setrvávat přes to přese všechno se svým úhlavním nepřítelem v jedné vládní koalici? Odejít ovšem nemůže, a to z důvodů ryze mravních. Pan Kalousek je veřejnosti předestřel naposled v rozhovoru, který poskytl v sobotu Mladé frontě Dnes:

„Prosazování vládních návrhů zákonů je jenom menší část činnosti vlády. Tou větší částí je každodenní správa země. Jestli se sociální demokraté teď rozhodli prosadit některé zákony s komunisty proti vůli koaličního partnera, … neznamená to, že vládnou sociální demokraté s komunisty.“

„Myslíte, že společné hlasování ČSSD a KSČM je důvodem pro to, abychom vyklidili pozice v exekutivě? Máme je vyklidit komunistům? To by myslím České republice neposloužilo. Kdybychom tím krokem mohli zabránit sbližování ČSSD a komunistů, mělo by to logiku a za úvahu by to stálo. Jenže tenhle krok by to jen urychlil.“

Sloužit České republice, jak vidno, není jen tak. Přesto se člověk neubrání jistým pochybnostem: je hlavním účelem účasti ve vládě bránit sbližování ČSSD s komunisty, nebo podílet se na rozumné politice? A když to není možné, jaký má smysl sedět ve vládě a bránit sbližování sociálních demokratů a komunistů? Přitom ČSSD má ve vládě většinu, může své koaliční partnery přehlasovat a občas to s chutí dělá.

Podle slov pana Kalouska lidovci blokují křesla, která by jinak zasedli komunisté. Otázka zní: Je prosté lidovecké sezení v křeslech prospěšné jen pro KDU-ČSL, nebo z něho má něco i Česká republika? V každém případě je to spíš než záležitost mozků a srdcí záležitost zadnic. Musí být pěkně vyvinuté a musí mít správnou váhu, aby křeslo dokonale zaplnily a nedaly se z něho jen tak vystrnadit. Nároky, které klade tato politika na lidovecké představitele, jsou podobné jako nároky na zápasníka sumo, jen o něco skromnější: týkají se jen jedné části těla.

Logiku tohoto zdůvodňování, proč se za všech okolností musím držet své sesle, ostatně známe z minula: mohl by totiž přijít někdo ještě daleko horší než my.

Korektní politika zná dvě varianty řešení vztahu tak napjatého, jaký je mezi ČSSD a KDU-ČSL:

Buď zůstanu sedět ve vládě, protože to podle mého nejlepšího přesvědčení stojí za to, a budu k vládě, v níž setrvávám z vlastního rozhodnutí, loajální.

Nebo, když jsem dospěl k názoru, že to nejde, loajalitu vypovím a odejdu.

Lidovci si zvolili tu třetí.

Argumentace „celospolečenskými zájmy“ je odjakživa podezřelá. Je např. možné uskutečnit celospolečenský zájem tím, že zradím sám sebe? Logika, že jako darebák budu moci společnosti prospět víc než jako slušný člověk, je v základě pochybená. Co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši ztrátu utrpěl? V celospolečenském zájmu dnes v první řadě je, aby tu byla aspoň jedna slušná politická strana. KDU-ČSL pro něj zatím moc neudělala.

2. října 2005