ARCHIV

Opilcova cesta do budoucnosti

V Praze minulý týden nacvičovali hasiči a zdravotníci zásah při teroristickém atentátu. Nasimulovali za tím účelem jeden v pražském metru, druhý na nádraží v Kralupech. Cvičení proběhlo v noci, aby co nejméně zasáhlo do každodenního života země. Chápu, že se něco podobného musí konat, i když si většinou to, co nás dřív nebo později tak jako tak čeká, raději moc nepřipouštíme. A je dobře, že se odbylo teď, protože napřesrok by ho třeba už mohli využít skuteční teroristé jako vhodnou příležitost k nefalšovanému atentátu na jinou stanici metra nebo na jiné nádraží. To by byla mela!

Ukázalo se, že cvičení má mohutnou sugestivní sílu, je to náhoda? V některých bodech časoprostoru jakoby se fikce dotýkala se skutečností. Vyděšení turisté bloudící tou dobou kolem Náměstí republiky dostávali vysvětlující letáčky, bohužel pouze v češtině. Cizinci si tedy mohli snadno myslit, že dostávají odborný výklad na téma „první příznaky antraxu a jak jim čelit“. Patří jim to. Figuranti představující mrtvoly a raněné byli nalíčeni tak dokonale, že se jednomu ze zasahujících udělalo nevolno. Organizátoři pak museli ošetřujícího lékaře upozorňovat: pozor, tentokrát je to doopravdy.

Nejstrašnější chvíle však cvičení způsobilo neznámému kořalovi, který o půlnoci usnul v soupravě metra, řidič si ho nevšiml a zavezl ho i s vlakem na místo, kde se nacvičovalo. Nešťastník se vzbudil teprve ve chvíli, kdy na peróně začaly vybuchovat dělbuchy a kolem něj se povalovala zohavená těla a sténali ranění. Všechno samozřejmě jakoby. Jenomže když máte v krvi dvě promile a navíc jste rozespalý, trvá vám dost dlouho, než přijdete na to, o co vlastně jde. To, co opilec zažil, se poněkud podobalo výletu pana Broučka do čtrnáctého století, jenže to nebyl výlet do vzdálené minulosti, ale do poměrně blízké budoucnosti: cestování v čase pomocí lahve rumu.

Nepřátelé alkoholismu mohou cítit jakousi škodolibou radost: dobře mu tak! Ve skutečnosti je tomu muži třeba závidět. Má před námi náskok. Zúčastnil se, byť nedobrovolně, nácviku jako reprezentant těch nejpočetnějších, postižených, leč nezraněných. Nácvik byl dokonalejší o to, že ho nacvičující bral jako čistočistou skutečnost. Nakonec mu sice řekli něco jako „apríl“, ale to na autenticitě zážitku mnoho nezmění. Až to jednou doopravdy bouchne, bude už vědět, jaké to je. A pokud mu to neutrhne hlavu nebo nohu, bude o něco klidnější než my netrénovaní.

25. září 2005