ARCHIV

Proroctví Petra Krále

Je to již téměř deset let, co Literární noviny otiskly článek Petra Krále Nekryluju (pro milovníky přesných odkazů: 18. 1. 1996). Jako žádný mýtoborný článek se ani tento nedočkal většinového souhlasu; jistý novinář jej dokonce označil za „jeden obrovský hrubý pytel plný nenávisti a zloby“.

Dnes, kdy komunisté v jakémsi internetovém vysílání hrají Krylovy písně, je možná načase se ke Královu textu vrátit, číst jej pozorněji a klidněji, a dodatečně uznat, že alespoň v jedné věci byl jeho postřeh naprosto přesný. Narážky ukryté v Krylových textech charakterizoval totiž Král jako vágní a banální, odkazující ke všemu a k ničemu, a celý odstavec uzavřel prorockými slovy: „Není dokonce nemožné si představit, že za jistých, posunutých okolností by se s pošlapanou nevinností Krylova beránka – nebo s oběťmi pochodu smrti z Morituri te salutant – mohli ztotožnit rovněž příznivci moci, proti které se bouří.“

K podobným soudům není v roce 2005 třeba žádné jasnozřivosti. Ke Krylovi se dnes otevřeně hlásí stoupenci třídního boje i vyznavači rasové čistoty. A není ani těžké rozpoznat, proč si s ním tak dobře rozumějí, co je s ním tak nevyhnutelně sbližuje: je to všudypřítomná póza a hloupý patos, bez nichž je jakkoli zbarvený totalitarismus nemyslitelný.

Krylovy písně vlastně nedokázaly nabídnout alternativu k totalitní mizérii, pouze na ní úspěšně parazitovaly. „Společenské poměry“ byly strašidelné a padla-li na člověka čas od času depka, s Krylem ji mohl dosyta vychutnat. Písničkářova velká popularita tak může sloužit za důkaz, jak dobře jsme byli v komunismu zabydlení. Ostatně: šestnáct let po převratu jsou naší druhou nejsilnější stranou komunisté, a ti nám hrají – písně Karla Kryla.

Jenomže ani dnes, kdy je tolik věcí o mnoho zjevnějších, není kritika Krylovy tvorby

ničím snadným. Od jeho debutu uplynulo zhruba čtyřicet let. Těch, kterým jeho písničky nesplývají s jejich vlastním mládím, je proto z pochopitelných důvodů stále méně. Mnoho je naopak těch, kterých se mohou výhrady k jeho dílu bolestivě dotknout, neboť Kryl je ideálním průvodcem adolescentů objevujících dosud nepoznané světy. Velkovýprodej poetismů a nejasné obrazy, jejichž smysl uniká dokonce i autorovi, přísliby hlubších významů bez jasného pojmenování – to vše přichází v čase nezvládnutých emocí jako na zavolanou; rozpoznáváme-li v tom po nějaké době jen upachtěné veršování, nezatracujeme nejkrásnější léta našeho života? Ale na druhou stranu: máme být donekonečna hákliví na neuctivé soudy o – kupříkladu – Karlu Mayovi, a to i po té, co jsme v Old Shatterhandovi poznali značně pokleslou verzi Nietscheho nadčlověka?

Namísto jednoznačných odpovědí na tyto nelehké otázky nabízím dva citáty z Marcela Prousta, a ponechávám laskavému čtenáři k posouzení, nakolik jsou v této souvislosti případné:

„Mysleli, že se dětem mají ukazovat a že je důkazem vkusu dětí, líbí-li se jim díla, kterým se lidé nakonec obdivují, když úplně dospějí. Patrně si představovali estetické hodnoty jako něco hmotného, co otevřené oko musí vidět, aniž by člověk potřeboval nejdřív zvolna vypěstovat ve vlastním srdci hodnoty jim rovnocenné.“

„Životy, jimž se obdivujete, stanoviska, která považujete za ušlechtilá, neřídil otec rodiny ani vychovatel, ale předcházely jim docela jiné začátky, a byly ovlivněny tím, co kolem bylo zlého nebo banálního. Představují boj a vítězství. Chápu, že obraz toho, čím jsme byli v prvním období, se nám už nepodobá a v každém případě je nevábný. Přesto však ho nemáme zapírat, protože je to svědectví, že jsme opravdu žili.“

Martin Vrba