ARCHIV

Potíže s odlišností názorů

Nezřídka se setkáváme s neochotou či neschopností akceptovat text tak, jak byl napsán a zveřejněn. Autor se mu nepochybně věnoval s větší péčí a soustředěním, než čtenář: ten řádkami prolétne, některým pasážím přikývne, jiné odmítne, případně zatratí spolu s autorem, rázem deklasovaným, třeba i na úroveň bídáka, vyvrhela.

Přihodilo se mi mnohokrát. Například na článek „Vize a tužby povstalců“ (Neviditelný pes,18.8.2005) komentátor bez adresy reagoval lichotkou „Tak jako prostitutka, která nekousne do přirození, které má v ústech, pokud vidí bankovku v ruce štamgasta, tak pan Ulč neřekne nic špatného o nespravedlivé okupaci Iráku. Se stejnou energií s jakou opěvoval komunismus se dal do podpory nespravedlivého režimu prezidenta Bushe.“ Úvaha nazvaná „Nutkání odpelášit“ (Neviditelný pes, 23.8.2005) vyvolala podiv, jak že se autor otáčí na obrtlíku, dřív Bushovu válku vychvaloval a teď ji zatracuje.

Nic takového, prosím. O konfliktu na Středním východě jsem napsal asi tucet článků, ale ani v jednom jsem neopěvoval, nevelebil Bushovu válečnou iniciativu. Pouze jsem zdůrazňoval její oprávněnost, legitimitu. Saddam Hussein porušil rezoluce OSN -osmnáct či kolik jich celkem bylo – a organizace chamberlainovských měkkýšů odmítla zareagovat. Bush tedy jednal – třeba nezodpovědně, třeba nemoudře, ale v každém případě oprávněně. Totéž zdůvodnění platí v případě Saddamova mnohonásobného porušování podmínek příměří, jak podepsáno po prohrané válce v Perském zálivu v roce 1991. Mezi podmínkami, stvrzenými závaznými podpisy, bylo výlučné právo členů koalice k přístupu do iráckého vzdušného prostoru. Když ale Američané a Britové toto právo uplatňovali, irácká branná moc se je na Saddamův rozkaz snažila sestřelit. Další jednoznačný casus belli.

Proč že ten primitivní kovboj z Texasu šel do války a tak ohrozil světový mír nás všech? Český pivní mudrc – a nejen on – nezaváhal s odpovědí: přece ropa, tu ukradnout.

Populární to interpretace tvorů s mentalitou nenasycených (nenažraných), bez schopnosti pochopit, že hromadění majetku pro mnohé věru není alfou a omegou ultimálního snažení. Že třeba Nelson Rockefeller kdysi usiloval stát se prezidentem státu z jiného důvodu, než aby si ještě víc narejžoval. Proč se snažit ukrást Saddamovi ropu – za cenu 300 miliard dolarů výloh, které dál porostou, stejně jako ztráty na životech a ztráty podpory veřejnosti – když přece Saddam by toto zboží byl milerád prodal?

Ne-li toto, tak tedy Bushova a Blairova lež o zbraních hromadného ničení. V mém porozumění, lež = úmyslně vyslovená nepravda. Tu spáchám, když manželku obloudím báchorkou o svých včerejších nepřístojnostech, ale nespáchám vyslovením hypotézy, že zítra bude nebo nebude pršet. Měl tedy či neměl Saddam ZHN? Každopádně je v minulosti použil – jak v zahraničí (Irán), tak proti domácímu obyvatelstvu (Kurdové). A neméně každopádně zahraniční rozvědky – nejen americká, britská, francouzská, izraelská, ale i egyptská – tento stav věcí potvrzovaly. Takže vznikla otázka: jakkoliv Saddam je z jiného těsta než Osama bin Laden, jejich nepřátelství vůči Americe je jim dostatečným vzájemným poutem. Teroristům poskytoval útulek v Bagdadu a ze zásahu 9/11 se radoval. Fundamentalisté, náboženští fanatici by použili zbraní A, B, C (atomových, bakteriologických, chemických) k nesmírné potěše Alláha. Za těchto okolností „Bylo by víc nezodpovědné nejednat, než jednat,“ rozhodlo se ve Washingtonu.

A nebyl to ten jediný motiv. Bush, údajný nebezpečný primitiv, je přece rovněž přirovnáván v idealistickému pošetilci Woodrow Wilsonovi, profesoru filozofie původním povoláním, jenž po první světové válce prosazoval princip sebeurčení národů a mínil zachraňovat svět pro demokracii.

Může se povést takový experiment, dokonce s blahodárným dopadem na tamější vesměs neblaze spravované sousedství? Pro optimisty nejsou minulá fiaska zárukou jejich opakování. Jsou nakloněni názoru, že lidé jsou přece natolik racionální, aby dali přednost svobodě a prosperitě. Jenže bude o tento vynález západní civilizace zájem v končině, kde posledním spravedlivým, zákony dodržujícím vladařem byl král Chamurabi v osmnáctém století před Kristem? Arabština údajně nemá odpovídající výraz pro slovo „kompromis“, bez něhož jakýkoliv pokus o demokracii a pluralismus se přece nemůže povést. Pokud arabský jazyk takové slovo má, arabský svět ho v příliš v praxi nepoužívá. Buď anebo, všechno nebo nic.

Neochota, neschopnost se dohodnout vedla ke kolapsu jednání o textu ústavy.

Tradičně vládnoucí menšina Sunnitů. odmítla přijmout koncept federativního uspořádání země. Patnáct Sunni delegátů kromě dalších námitek rovněž protestovali proti omezením bývalých činitelů bývalé vládnoucí strany Baath. (Nabízí se nám tu analogie, třeba za vlasy či spíš za vousy, případně za turban přitažené přirovnání k nedávné i dosud současné české realitě – někdejším privilegiím a roli KSČ, strany lidí zvláštního ražení. Sunnité, tato menšina 20% národa, byla pilířem režimu, zejména někdejší partajní nomenklatuře se teď vůbec nelíbil výsledek ústavního návrhu.)

Návrh byl předložen ke schválení Národnímu shromáždění. Krátký ceremoniál většina Sunni delegátů bojkotovala. V říjnu se bude konat referendum. Sunnité mají v Iráku většinu ve 4 z 28 provincií. Jestliže se jim podaří získat dvoutřetinovou většinu ve třech provinciích, ústava přijata nebude.

Ústava se zmiňuje o „islámském státu“. Sunni delegáti usilovali prosadit označení „arabský stát“, zdůraznit tak sounáležitost s arabským sousedstvím, s nímž se ale neztotožňuje nemenší minorita Kurdů. Šíité, tvořící většinu (60%) obyvatelstva Iráku, mají přemnohé miliony svých souvěrců v sousedním Iránu. Jak značně hrozí nebezpečí, že prosadí teokracii, despotismus po vzoru iránských ajatoláhů? Fouad Ajami, jeden z největších odborníků na tamější svět, takovou alternativu vylučuje (U. S. News@World Report, 5.9.2005). Tvrdí, že Iráčané se především pokládají za Araby, rozhodně neochotné být dominováni daleko početnějším, nearabským národem Iránců.

(Ale i tak: názory iráckého hlavního ajatoláha Ali al-Sistaniho, prezentované na oficiální webové stránce www. sistani. org, nejsou důvodem k velkému jásotu. The New York Times, 28.8.2005, uvádí pár příkladů:

Otázka: „Může se muž oženit s ženou bez souhlasu jejích rodičů?“

Odpověď: „Muslim tak nesmí učinit bez ochrany jakou je například rukavice.“)

Washingtonští architekti, odstranivší Saddamovu krutovládu, aby teď zauvažovali nad podivností zákruktů, jimiž se vydají cizí národy, místo aby se jim zalíbilo v demokratickém pluralismu, osobních svobodách a zárukách proti zásahům ze strany světské či náboženské.

Už v prvním článku jsem vyslovil opatrnický a též i oportunistický názor, že taková transplantace do dálav, přes mnohá století a nedostatečně chápané hodnoty, je riskantní počin, který se může, ale třeba vůbec nemusí povést. Jen historie bude velebit nebo zatracovat iniciátora, kurážného či pošetilého, že tak učinil. Seděl jsem na dvou židlích hned od počátku a dosud na nich sedím.

Rozhodně nejsem sám. Vlivný liberální týdeník The Economist

v obsažném článku „Riziko porážky a nebezpečí vítězství“ (27.8.2005) se vyjádřil takto:

Ačkoliv by bylo absurdní vyhlásit americkou vojenskou intervenci v Iráku za úspěch, stejně je ještě příliš brzo ji odepsat jako neúspěch. Je věru možné uvažovat o hodně rozličných výsledcích, na škále do krvavého chaosu až po vytvoření demokracie, jakkoliv neuhlazené.

Současný výkon při tvorbě ústavy bude jedním z rozhodujících faktorů celkového úspěchu nebo fiaska. Jestliže se to povede, Irák se může stát nadějným precedentem pro celý Střední východ.

A úplně závěrem sděleno:

Mohla by tak vzniknout báze pro jeden z nejvíce demokratických a decentralizovaných politických systémů v arabském světě. Bylo by to něco revolučního, ale nikoliv nepředstavitelného.

Naděje, že by se něco takového podařilo, nejsou lepší než 50 na 50.

Ota Ulč