ARCHIV

Malování Sokola na zeď

Pánové Kříž a Pečinka (Karel Kříž, Proč ho nevolit…, Bohumil Pečinka, Byl by to nereprezentativní prezident, MfD 27. 2.) jako by se domluvili. Spíš se ale ani domlouvat nepotřebují. Dvojitý portrét prezidentského kandidáta Jana Sokola v jejich podání je podivuhodně plastický a nemá nejmenší trhlinu.

Za prvé - politické zařazení na české scéně: „Tento kandidát na prezidenta je pouze autentickým reprezentantem křesťansko-sociálního proudu v KDU-ČSL, vedeného poslancem Jiřím Karasem.“ Jde o „zaryté katolíky, kteří stojí v permanentní svaté válce s „neduchovní“ českou společností“, „předsunutou vojenskou jednotku v týlu nepřítele“. Což se projevuje „odmítáním interrupcí, registrovaného partnerství, antikoncepce a snahou o rozšíření výuky náboženství na nižších stupních základních škol“. Prosazují smlouvu s Vatikánem, „ustavující prominentní postavení jejich církve ve společnosti“ (Pečinka).

Za druhé - ideové zázemí v mezinárodním kontextu: „Sokol je celou svou životní orientací a kontakty představitelem převážně německé koncepce sjednocující se Evropy, orientované na katolické kruhy v Rakousku a Bavorsku“ (Pečinka).

Za třetí - historicko filosofické pozadí: „Jeho životní pouť svědčí o tom, že vnímá české dějiny a naše zakotvení v Evropě jinak než zakladatelé tohoto státu v roce 1918 a také jinak než Václav Havel. Stručně řečeno: nikoli Havlíček, Masaryk a Peroutka, nýbrž Pekař a Hácha. Nikoli rok 1918, nýbrž 1526. Nikoli Paříž a Londýn, nýbrž Berlín a Vídeň“ (Kříž).

Za čtvrté – emocionální náboj: Sokol coby přisluhovač Sudeťáků, odkazy na „sirotky po K. H. Frankovi“ a „“nevinné sudetoněmecké děti“ vyšetřovatelů z Pečkárny“, na něž by se v duchu Sokolových koncepcí nemělo zapomínat. A zároveň varování: „Známe z historie, že když se věci dají do pohybu, jen tak někdo už je nezastaví“. A také odvolání na „několik vysokých evropských diplomatů“, kteří sdělili v době Smíření 95 Josefu Zieleniecovi „abychom neblbli, neboť touto naivní politikou destabilizujeme řadu evropských zemí“ (Kříž).

K poslednímu se chce poznamenat, že jde o tutéž hrozbu „nedozírnými následky“, kterou kdysi tak mistrně používal nebožtík Ludvík Svoboda, a že „vysocí evropští diplomaté“ si u nás v létě roku 1938 podávali dveře a jeden po druhém nás vybízeli, abychom neblbli, že tím ohrožujeme mír pro naši dobu. Také s osou Berlín – Mnichov – Vídeň je to dnes vachrlaté: koncepci sjednocující se Evropy (proti USA) prosazují ruku v ruce francouzský prezident a německý socialistický kancléř, zatímco němečtí „klerikálové“ je za to tvrdě kritizují. Pečinka a Kříž si nevšimli, že se svět od roku 1933 změnil. To ale není nejpodstatnější.

To, co oba pánové předestírají, je důkladný obžalovací spis proti Janu Sokolovi. Provinil se katolickým fundamentalismem a fanatismem, orientací na úhlavní nepřátele českého národa, Berlín, respektive Mnichov a Vídeň. Vzývá Habsburky, Pekaře a Háchu a odmítá Masaryka. A chtěl by, aby v Ústavním soudě zasedaly děti gestapáků. Obžaloba je ovšem účelová. Má před páteční volbou co nejvíc zastrašit váhající poslance a senátory ČSSD, strany trpící reziduy primitivního šovinismu: přesně takhle si představují politického čerta.

Co na tom, že je to od začátku do konce jedna velká lež. Sokol není katolický fundamentalista prohabsburské orientace, ale levicový liberál se sklony ke kompromisům s různými postkomunisty. Jak se ale má hájit? Má křičet do světa: ne, já nejsem pro Háchu a pro Pekaře, ale pro Masaryka a první republiku? Já nesdílím názory poslance Karase a nemám s ním nic společného? Jednak by si každý řekl: vida, potrefená husa kejhá. A jednak slušný člověk považuje za nedůstojné, aby se obhajoval proti absurdním obviněním, účelově vycucaným z prstu: chtě nechtě by tím uznal legitimitu samozvaného fémového soudu. Navíc i kdyby se snad byl chtěl hájit, už na to nemá čas: oba články byly zveřejněny den před prezidentskou volbou.

Karel Kříž a Bohumil Pečinka navazují na tu nejpokleslejší tradici české nacionalistické žurnalistiky. Na tu, která pramení v bažinatém terénu národoveckých štvanic v době Rukopisných bojů a Hilsneriády. A nad poznámkami o sirotcích K. H. Franka a sudetoněmeckých dětech vyšetřovatelů z Pečkárny se mi dělá špatně.

Nejsem stoupencem Jana Sokola. Nemyslím, že by se hodil na funkci prezidenta a v přímé volbě bych ho nikdy nevolil. To ovšem ještě neznamená, že mlčky přejdu takovouhle snůšku pomluv.

Zkrácená verze článku vyšla v MfD 1. března 2003