ARCHIV

Velká listopadová pohádka

To, co se odehrálo před třinácti lety, je v obecném povědomí uloženo jako barvotiskový obrázek z čítanky: revoluční elita - studenti a umělci, vedení odbojným disentem, svrhli nenáviděný komunistický režim. K vítězství ve dvou světových válkách si tak česká společnost připsala další, tentokrát ve válce, které se říkalo studená.

Poměrně nejasná je úloha, kterou v revolučním kvasu sehrála česká veřejnost. Netečnou masu, která kdysi údajně podepsala opoziční smlouvu s Husákovým režimem, se podařilo strhnout k účasti na revolučním vystoupení. Za to se jí otevřela naděje na lepší budoucnost – a zároveň morální povinnost sloužit do roztrhání těla svým osvoboditelům.

Potud pohádka sametové revoluce. Jako každá fikce trvá a padá s hypnózou, v níž se octne na krátkou dobu celá společnost. Jakmile kouzlo pomine, ozvou se rozhořčené výkřiky o uloupené revoluci. Revolučním studentům ji ukradli političtí pleticháři. Polistopadové disidentské elitě Klaus. To je odvrácená stránka revolučního rauše.

Vraťme se z říše pohádky na tvrdou zem. V posledních dvou letech komunistické diktatury zachvátil vysoké školy a oficiózní i trpěné umělecké prostředí neklid. Těm, kteří se tehdy angažovali, patří samozřejmě uznání: drtivá většina z nich to dělala nezištně a taky z toho potom nikdy nic neměla (ostatně i drtivá většina disidentů to dělala nezištně a nikdy z toho potom nic neměla). V důsledku tohoto neklidu se začaly bořit zdi disidentského ghetta. Rozhodující roli přitom ovšem hrály vnější okolnosti.

Komunistický režim pociťovala česká společnost jako vnucený ruskými bodáky. Zároveň existovalo v Česku přesvědčení, že tento režim je věčný a nezměnitelný. Mnohem věcnější než o „nepsané smlouvě“ by tedy bylo mluvit o bezpodmínečné kapitulaci, kterou podepsala Husákovi česká společnost (v Polsku a v jistém slova smyslu i v Maďarsku byla situace jiná a lepší). Hlavní vinu na tom má totální selhání reformně komunistických politiků po ruské invazi. Oni tento proces odstartovali podpisem pod moskevskými protokoly a dovršili kapitulací před Husákem na jaře 1969.

V druhé polovině osmdesátých let minulého století se však stalo něco, co nikdo neočekával: komunistický systém se začal rozkládat v samotné ruské metropoli. Noví kremelští vládci odstartovali radikální reformu jeho samotných základů, nesenou zjevně dobrými úmysly. To nemohl systém, postavený na špatných úmyslech, unést. Čeští místodržící moskevských pánů velmi dobře věděli o tom, že jsou existenčně závislí výlučně na podpoře z Moskvy. Tak si to v roce 1969 vymyslili. Tím, jak ji nyní ztráceli, ztráceli sebejistotu a začali se chovat iracionálně. Jejich činy, včetně brutálního policejního zásahu 17. listopadu, budily dojem, že jde o projev jakéhosi spiknutí a intrik. Ve skutečnosti to bylo nesmyslné a nepraktické politické jednání, které vyústilo v mocenské vakuum. Do prostoru uvolněného represivními orgány se vlila lidová nespokojenost a nastala poptávka po nových politických vůdcích. K dispozici byla jen ambiciozní, leč na situaci úplně nepřipravená skupina kolem Václava Havla. Ta taky na krátký čas ovládla politickou scénu, využila revolučního nadšení studentstva a popularity herců, zpěváků a bavičů, kteří si většinou potřebovali vyhojit špatné svědomí a byli tedy snadno manipulovatelní. Zároveň začala vyjednávat s poraženými komunisty. I Klaus tehdy vstoupil do velké politiky tak, že se s čepicí v ruce přišel nahlásit do galerie U Řečických, kde tehdy sídlil Havel a jeho suita. Své ambice skrýval úspěšně pod mimikry neškodného ekonomického odborníka. To, co se rozjelo, zavdalo opět příčinu ke spekulacím o rafinovaném spiknutí. Ve skutečnosti šlo o sérii chaotických improvizací.

Zvláštní pozornost si zaslouží revoluční studentstvo. Nechybí v žádné revoluci. Jde o společenskou vrstvu vyvázanou z okovů nejrůznějších vazeb a zároveň sociálně velmi zranitelnou. Každý despotický režim, jakmile se chopí otěží, si bez problému dokáže zařídit, aby ti, co revoluce včas nenechají, studenty rychle být přestali. Svoboda v nejistotě vede k entuziasmu a radikálním postojům. Otvírá se velký prostor pro politickou manipulaci. Měl jsem v letech 1967-8 možnost účastnit se diskusí s tehdejšími studentskými předáky (Tvář se tehdy snažila o jakousi nekomunistickou politickou platformu). Byla to smutná přehlídka nadutých fouňů, jejichž ideologií byla sebeshlíživost ve vlastní morální čistotě. Jinak se v podstatě drželi různých, pokud možno radikálních variant té komunistické. Pan Mejstřík, věčný revoluční student z roku 1989, jejim typově velmi příbuzný.

Nechci bagatelizovat přínos studentů k listopadovému převratu, jen upozornit na to, že jak v tomto konkrétním případě, tak všeobecně se úloha, kterou může studentstvo sehrát v radikálních proměnách společnosti, velmi přeceňuje. Je třeba jít od jednoho dějinného případu k druhému a od člověka k člověku. Studenti se angažovali 17. listopadu 1939, 17. listopadu 1989, v únoru 1948. Účastnili se taky antisemitských bouří za hilsneriády a nacionalistických kraválů v době sporů o univerzitní insignie. Studentské prostředí je labilní, náchylné k hysterii, je v něm málo odstupu od sama sebe a vůle ke kritickému prověřování vlastních stanovisek. Masaryk, veden zkušenostmi se studentskými revolucionáři z Omladiny, zdůrazňoval, že studenti mají studovat a ne politizovat: jen pak mohou být v budoucnosti politicky prospěšní. Je přirozené, že v době společenských převratů se aktivují i vysokoškoláci: jejich podíl a jejich možnosti by se neměly přeceňovat.

Co tedy byl listopad 1989? Jistě významná a osudová událost v dějinách české národní společnosti. Díky souhře náhod a příznivým vnějším okolnostem se otevřel prostor pro svobodu. Svoboda se ale nemůže přihodit, musí se udělat. Simulovaná operetní „sametová revoluce“ takovou tvorbou svobody rozhodně ještě nebyla. Klíčky svobody se ujímají jen pomalu, není nouze o regresy. Z toho hlediska je důležitější než to, co se stalo 17. listopadu 1989 a v následujících dnech to, co se stane dnes, zítra, pozítří. Díky 17. listopadu 1989 máme dnes tyto možnosti. Měli bychom si jich vážit a o naši svobodu pečovat, můžeme o ni totiž velmi snadno zase přijít – a ani si toho nestačíme všimnout.

17. listopadu 2002