ARCHIV

Chystá KSČM reformy?

Aby bylo možno odpovědět na tuto otázku, je třeba nejprve říci, co se má pod reformou KSČM vůbec rozumět. Tak především: nejčastější požadavky, tj. změna názvu a omluva za minulé zločiny, resp. za stalinismus, ještě vůbec žádnou reformu neznamenají. Komunisté měnili v minulosti názvy jako obnošené kabáty, aniž by se to nějak projevilo na jejich politice (oblíbenou byla například změna názvu coby důsledek sežrání sociální demokracie: Socialistická jednotná strana Německa (SED), Strana maďarských pracujících (MDP)). Pokud jde o omluvy, ty mají smysl jen tenkrát, vycházejí-li z důsledné kritiky minulosti. Tak například chruščovovská kritika „stalinismu“ coby krajních poloh Stalinovy hrůzovlády jen zastírá, že Stalin přitom dovedl sovětský systém do stavu, v němž pak, očištěn o tyto extrémy, vydržel až do přelomu osmdesátých a devadesátých let: poté se zhroutil vyčerpáním. Chruščov sice Stalina kritizoval, ale velmi nedůsledně, a v podstatných věcech pokračoval v jeho politice (reglementace kultury, pronásledování jinak smýšlejících, krvavé potlačení maďarské revoluce). Navíc při omluvách a sebekritice naráží člověk u komunistů na jednu potíž: dá se jen velmi obtížně poznat, co je míněno doopravdy a co je taktický manévr.

Nejde ostatně o žádné omluvy, ale o dosti zásadní změnu orientace: KSČM se ve svých programových materiálech hlásí ke kontinuitě s předlistopadovým obdobím, Jsou připraveni kritizovat přehmaty, ale nehodlají přihlížet mnoho dobrého, co se podařilo uskutečnit.

V období, ke kterému se KSČM takto vztahuje, byla ovšem ČSR (později ČSSR) kolonií sovětského Ruska. Základní problém tohoto stavu spočíval ve skutečnosti, že ruská metropole byla po všech stránkách zaostalejší než její kolonie a vnucovala kolonii nevybíravými metodami svou zaostalost (totéž platí i pro ostatní východoevropské země, jichž se Rusové po válce zmocnili). Důsledkem byla naprostá devastace společnosti, která předtím patřila do docela jiného civilizačního okruhu. Komunistická strana Československa byla převodní pákou ruské koloniální správy a nese na tomto neblahém vývoji spoluvinu.

Byly ovšem komunistické strany (v Polsku a v Maďarsku), které se opravdu dokázaly reformovat. Při všech problémech, které dnes mají (nechci je vůbec idealizovat) je zjevné, že právě tuto svou služebnou roli v praxi zrevidovaly, a to v době, kdy jejich země byly ještě součástí hroutícího se rudého impéria. Souvisí to se skutečností, že šlo v podstatě o národní strany a že jejich členové věděli, že se musí snažit hájit proti ruskému imperialismu národní zájmy. Národní zájmy tenkrát, jak vidno, znamenaly něco jiného než dnes, a hlavně znamenaly něco jiného, než to, co bylo se slovem „národní“ spojeno u nás: maďarským a polským komunistům šlo nakonec o národní emancipaci vůči Rusku. České národovectví má tradičně, ale zejména od Zdeňka Nejedlého, ideologa KSČM (a vlastně i od Edvarda Beneše) „všeslovanskou“ příchuť (a všeslovanství je koňskoskřivánčí paštika namíchaná v poměru jeden ruský kůň na několik jiho – a západoslovanských skřivánků). Sloužilo naopak jako ideologické zdůvodnění skutečnosti, proč musíme být ruskou kolonií.

Dnešní komunistický program obsahuje spoustu pasáží, z nichž je zjevné, že žádné kritické vyrovnání s minulostí v tomto smyslu neproběhlo. Hovoří se v něm například o „klíčové úloze společenského vlastnictví“, ovšemže při zachování plurality vlastnictví. Soukromé vlastnictví a svobodné podnikání je ovšem jedním ze základních pilířů (samozřejmě ne jediným), na nichž stojí moderní liberální demokracie, k níž se hlásí evropská pravice i levice. Navíc – co brání komunistům per analogiam mluvit o „klíčové úloze KSČM“, samozřejmě při zachování politické plurality? Demontáž liberální demokracie pod rouškou jejího zdokonalení je osvědčená komunistická taktika.

Podstatné je také oddělení české společnosti od Západu: KSČM je proti zužování zahraničně politické orientace ČR na USA a EU, odmítá „agresivní politiku USA a NATO“, a Straně evropské levice, do níž se zatím neúspěšně hlásí, doporučuje přizvání ruských a běloruských (!) komunistů k politickému dialogu. To jsou jen symptomy – nicméně je příznačné, že právě v těchto věcech se polští a maďarští postkomunisté opravdu reformovali - o jejich podpoře svobodnému hospodářství (naši komunisté hovoří o „kapitalismu“) a politice spolupráce s vyspělým Západem nelze pochybovat.

Z toho všeho ovšem taky vyplývá, že pokud snad kdy KSČM měla nějakou šanci se reformovat, už ji dávno propásla. Poslední šance byla někdy na přelomu roku 1989 a 1990 a dokázala ji do jisté míry využít slovenská SDL.

Přesto, jak se zdá, stojí dnes KSČM před jakousi změnou politiky, která, jak její prosazovatelé zřejmě doufají, bude znamenat i změnu postavení strany na české politické scéně.

Komunistická strana zachránila svou existenci po listopadovém převratu tím, že se bez ní první, disidentská garnitura při přestavbě společnosti z totalitní na demokratickou nedokázala obejít a přiřkla jí daleko důležitější roli, než bylo třeba. Komunisté se záhy přestali cítit ohroženými, pokud jde o existenci. Vzhledem k dlouhému trvání starého režimu se u nás vytvořila početná vrstva těch, co ho podporovali (řada z nich ovšem měla jisté výhrady a přála by si menší nebo větší úpravy) a litovali jeho pádu. O těchto 10-20% lidí se Miroslav Grebeníček po svém zvolení rozhodl jednoznačně opřít politiku KSČM. Jemu a jeho spolupracovníkům se podařilo vybudovat velmi silnou a účinně fungující politickou stranu se slušnou členskou základnou (nezapomínejme, že komunisté byli a jsou političtí profesionálové, i když si generis, čímž se velmi výrazně odlišují například od sociálních demokratů). Strana stojí, jak už bylo řečeno, na kontinuitě se starým režimem a je v zásadní opozici k dnešnímu režimu. Tím přitahuje i další radikální nespokojence. Stinnou stránkou této politiky je, že měla doposud malý koaliční potenciál (o větší vzhledem ke svému profilu ani nestála). Nenesla za nic odpovědnost, ale nepropracovala se k podílu na výkonné moci na celostátní úrovni. Byla v situaci KSČ z období mezi světovými válkami, ne v situaci KSČ z let 1945-8. Nezbylo jí, než čekat, až se vypracuje tak, že se k ní obrátí většina voličstva. Klíč k úspěchu poválečné KSČM byl ovšem nejen ve výrazné (ale zdaleka ne nadpoloviční) podpoře veřejnosti, ale i ve výrazném podílu na výkonu moci a ovšem na masivní podpoře ze zahraničí. Tak vznikla situace, kdy bylo možné převzít moc (a stejně k tomu bylo zapotřebí provést násilný státní převrat). Grebeníčkovská politika jakési pasivní rezistence vyžaduje trpělivost, nadto v tuto chvíli skoro zbytečnou.

Komunistická strana se – bez ohledu na svou izolaci na celostátní úrovni - plíživě integruje do české společnosti. Nejde jen o obecní a krajskou politiku, ale hlavně o jakousi sdílenou ideologii, v níž panuje skoro celonárodní konsensus a komunisté jsou přitom v jeho formulování nejdůslednější. KSČM se zavazuje vystupovat „proti neustálému posilování práv velkých vlastníků, zejména zahraničního kapitálu, proti neoprávněným nárokům tzv. sudetských Němců, šlechty a církví“. A Grebeníček v projevu v PS u příležitosti výročí 17. listopadu bouřil proti“dravému kapitalismu, nadbíhání sudetským Němcům, o rozdávání národního bohatství zahraničnímu kapitálu, církevním prelátům a šlechtě.“ S tím by se nepochybně beze zbytku ztotožnila velká část představitelů ČSSD a s výjimkou prázdného sloganu o „dravém kapitalismu“ i ODS. Pokud jde o ideové podhoubí, je tedy úplná integrace KSČM do české politiky připravena skoro dokonale. Hraje na národní a sociální notu, tak blízkou českému plebejcovi: útočí na boháče, cizáky a „církev“ (katolickou; na ty menší se pak během času taky dostane) a ve svých důsledcích znamená izolaci od civilizace a izolaci od vlastních dějin.

Situace se nadto proměnila posledními vstřícnými gesty nejprve premiéra Grosse a pak výrazněji premiéra Paroubka vůči komunistům. Paroubek si sice dal dosti tvrdé podmínky, na něž váže formální, oficiální spolupráci s KSČM na nejvyšší úrovni, ale taky dal jasně na srozuměnou, že v rámci „menšinové vlády hledající podporu napříč politickým spektrem“ mu spolupráce s KSČM nebude dělat vůbec žádný problém, naopak: tato spolupráce bude znamenat faktickou spolupráci s KSČM, provozovanou ovšem za zavřenými dveřmi a kabinetními metodami. To je pro KSČM velmi lákavá nabídka. (Podotýkám, že premiér Paroubek nemá s komunisty zkušenost předúnorových sociálních demokratů, zkušenost takového Václava Majera nebo Blažeje Vilíma; jeho zkušenost je zkušeností ekonomického náměstka RaJ z období normalizace, který komunisty sice „nemusí“, ale ví, že tu jsou a budou a že se s nimi nakonec vždycky dá nějak vyjít).

Navíc se zdá, že levicová většina v příští poslanecké sněmovně sice asi nebude oněch pohodlných 111 hlasů, ale vzhledem ke stagnaci v ODS a k tomu, jak se Kalouskovi podařilo vypočítavou a cynickou politikou zkompromitovat vlastní stranu, se nemusí nutně proměnit v menšinu. V této situaci se ambiciozní komunističtí politici rozhodli vyjít Paroubkovi vstříc a stvrdit to i personální změnou na čele strany.

Jsou ovšem ve složité situaci. Za prvé, musí se zbavit předsedy, který má v členstvu, spokojeném s jeho politikou a nenakloněném jakýmkoli změnám, silnou podporu. Za druhé, musí toto členstvo přesvědčit, že nejde o žádnou změnu politické orientace strany, ale o změnu politické taktiky, která straně přinese do budoucna výhody spojené s faktickým podílem na moci. A za třetí, musí Paroubkovi poskytnout jakési alibi, aby se s nimi mohl konečně pořádně spustit. Alibi se jmenuje, jak se zdá, JUDr. Vojtěch Filip.

Je to úkol složitý a náročný, ale nikoli neuskutečnitelný. Nezapomínejme, že máme co do činění s obratnými politickými praktiky a že v dějinách našich komunistů nebyly krkolomné politické přemety ničím neobvyklým. Samozřejmě že o nic, co by se dalo nazvat reformou, nejde.

Tím nechci zpochybnit, že v KSČM nejspíš existují i lidé, kterým o nějakou reformu strany jde. Grebeníček si je z taktických důvodů zachovával, protože dokázali přitáhnout nějaká 2 – 3% lidí, kteří by jinak stranu nevolili. Fungují jako „užiteční služebníci“ (všimněte si, jak jsem decentní). Pokud by se měli ve straně prosadit jako rozhodující síla, znamenalo by to ovšem, že ta 2 – 3% zůstanou sice zachována, nicméně o 18-20% „skalních“ voličů KSČM přijde. Jejich šance na úspěch jsou úměrné této skutečnosti – tj. nulové.

Reforma KSČM se tedy nekoná a nikdy konat nebude. Nicméně se zdá, že pokud jde o KSČM a příští dny a týdny, staneme se svědky mely, při níž budou chlupy lítat.

18. září 2005