ARCHIV

Sílící levice a volební vyhlídky

Poslední události v KSČM naznačují, že vedoucí činitelé strany citlivě reagují na vábení, které se stále silněji ozývá z ČSSD. Spolu s růstem preferencí pro sociální demokracii to může znamenat, že obě strany dají před volbami dohromady přes 40% preferencí. Pokud si přitom sociální demokracie zajistí dostatečný předstih před komunisty, nic nebude bránit povolební spolupráci, buď skryté (menšinová vláda, která hledá „případ od případu“ podporu napříč spektrem, ale ve skutečnosti vládne na základě zákulisních dohod s komunisty), nebo dokonce otevřené, což by sice mělo tu výhodu, že by to bylo „transparentní“, ale Paroubek se k tomu asi zatím ještě neodhodlá.

Zato preference největší opoziční strany, jak se zdá, narazily na strop. Její předseda v konfrontaci s Paroubkem několikrát příliš neuspěl. Rád by se nějak emancipoval od svého předchůdce ve funkci, který nyní přísným zrakem sleduje (a nepochybně i komentuje) jeho kroky z hradních výšin, ale zdá se, že je to nad jeho síly a možnosti. Na víc než na třicet procent preferencí asi ODS ve své nynější podobě nemá. Nemá taky příliš na výběr, pokud jde o koaličního partnera: za krkem se jí usalaší bratr Kalousek a bude ji právem nepostradatelného týrat podobně, jako dosud týral ČSSD. Smutná vyhlídka! Ani KDU-ČSL ovšem na tom není nejlíp: vzhledem k tomu, že na ní lpí ódium nejen křesťanské, ale dokonce katolické strany (co strašnějšího může být pro průměrného českého plebejce), ale také vzhledem k celkově nevábnému, vyděračskému politickému stylu se sotva dostane přes deset procent.

Pokud jde o výsledek příštích voleb, nedá se sice předpokládat, že by se opakovalo strašidelných sto jedenáct hlasů pro ČSSD a komunisty (na tomto výsledku se vydatným způsobem podíleli dezorientovaní stoupenci čtyřkoalice, která se půl roku před volbami rozsypala a části z nich pak učarovala Špidlova „ČSSD s lidskou tváří“). Přesto nás asi v lepším případě čeká pat, v horším mírná převaha „levice“.

Je tu ovšem masa nevoličů. Posledně jich bylo na 40%, tentokrát to může být ještě horší. Většinou se jedná o lidi otrávené, kteří na české politice ztratili jakýkoli zájem nebo chybí jim chybí ta dosti slušná dávka fantazie, které je zapotřebí k tomu, aby si člověk vybral mezi ČSSD, ODS a KDU-ČSL. Pak je tu ovšem takových pět až deset procent lidí, kteří sice vědí, jakou stranu by volili, jenomže ta strana zatím neexistuje a jak to vypadá, zatím hned tak existovat nebude. Jde o středolevé stoupence exprezidenta Havla a odpadlíky z někdejšího velkého volebního tábora ODS před rokem 1997. Jejich tvůrčí schopnost, pokud jde o vytvoření funkční, životaschopné strany, je ovšem takřka nulová. Po výbuchu supernovy zvané čtyřkoalice tu existuje jen tříšť mimoparlamentních ministran, které se nedokážou dohodnout nejen navzájem mezi sebou, ale ani uvnitř. A není divu: ty strany mají sice ambiciózní a často početné vedení, ale v podstatě žádné členstvo. Jejich slučování probíhá formou bratrovražedného boje o nejvyšší posty, během něhož se členové potichu a otráveně rozcházejí a potenciální sympatizanti ztrácejí zájem. Přitom těch 5-10% by mohlo na české politické scéně ve volbách a po nich hrát důležitou roli.

Nejsem nijak osobně zainteresován na vzniku takové strany, ani nevím, zda bych ji volil. Jediné, co vím, a co bych chtěl s čtenáři sdělit, je, že nevznikne žádnou „integrací malých stran“. Na základě mnohaleté zkušenosti s tzv. integrací pravice jsem totiž došel ke dvěma axiomům, jež platí pro mechaniku nekonečně malých politických těles a jež, jak doufám, zůstanou spojeny s mým jménem:

Axiom první: sloučením dvou malých politických stran vzniká třetí, ještě menší.

Axiom druhý: výsledkem integrace dvou malých politických stran jsou tři malé politické strany.

Mladá fronta Dnes 19. září 2005