ARCHIV

Jak nás vidí jiní

Naše povědomí o českých dějinách od roku 1918 je zatíženo spoustou politických mýtů a legend. O jejich údržbu a rozmnožování na poli dějepisectví dbá i po listopadovém převratu široce rozvětvený tým někdejších šamanů z Vokovické Sorbonny a jejich početné žactvo. Provozují to, co se v mládí naučili a co považují za své poslání: dezinterpretaci českých dějin s politickým podtextem a na politickou objednávku. Proto je čas od času užitečné seznámit se tím, jak vidí uzlové body našich novodobých dějin nezávislý a nezaujatý pozorovatel. V tomto případě je to profesorka historie na univerzitě v Torontu Margaret MacMillanová. Uveřejňujeme kapitolu „Češi a Slováci“ z její obsáhlejší práce „Paříž 1919 – šest měsíců, které změnily svět“. Kapitola obsahuje některé nepřesnosti (např.: hovořit o tom, že čeští Němci v roce 1945 „po výrazné české pobídce uprchli“, je víc než nadsázka; Jan Masaryk nespáchal sebevraždu během únorového puče a Andrej Hlinka zemřel ještě před Mnichovskou konferencí; překládat „Sudetenland“ jako „Jihozemí“ je inovace, s jakou jsem se ještě nesetkal; Bratislava nebyla ani před rokem 1918 výlučně německé město). Nemyslím si, že by nějak podstatně oslabovaly to, co je na ní pro českého čtenáře pozoruhodného a nezvyklého: totiž právě pohled nezaujatého pozorovatele. Odkazy na literaturu, které práce pochopitelně obsahuje, jsme vypustili, nejsme vědecký časopis.

Zatímco Poláci vzbuzovali i u svých příznivců občas pohoršené vzdechy, Češi se těšili obecným sympatiím. Poláci byli stateční a plní elánu, ale také značně neskromní; Rumuni byli okouzlující a vtipní, ale bohužel nevyzpytatelní; Jugoslávci byli zase prostě příliš balkánští. Češi naproti tomu působili osvěžujícím západním dojmem. “Ze všech národů které jsme viděli cestou” hlásila americká mise pomoci postiženým oblastem, která projížděla bývalým Rakousko-Uherskem v lednu 1919,” se zdají Češi být nejschopnější a nejrozumnější a mají nejlepší organizaci a vedení.”

Čeští delegáti (na Mírové konferenci), premiér Karel Kramář a ministr zahraničí Edvard Beneš, přednesli svoji věc Nejvyšší Radě v únoru 1919. Většinou mluvil Beneš. Charles Seymour, americký expert, neskrýval mohutný dojem který na něj Beneš udělal: “Udělal toho hodně pro organizaci revoluce a svržení Habsburků i pro zbudování československé armády na Sibiři; jeho znalost diplomacie se dobře doplňovala s přímostí a poctivostí prezidenta Tomáše Masaryka. Společně získali uznání Spojenců pro rodící se stát.”

V Paříži všichni věděli že Beneš a Masaryk zasvětili své životy osvobození vlastního lidu od Rakouské Říše. Všichni znali pozoruhodný příběh armády Čechů kteří se vzdali Rusům jen proto, aby se brzo ocitli uprostřed revoluce; věděli že si musejí probojovávat cestu tisíce a tisíce mil Sibiří směrem k Pacifiku a svobodě. Skoro všichni v Paříži Čechy a jejich vedení obdivovali. (Lloyd George, který o Benešovi mluvil jako o “malém francouzském přisluhovači” byl výjimka.) Beneš a Masaryk byli vždy ochotni spolupracovat, byli rozumní a přesvědčiví, když zdůrazňovali české hluboce zakořeněné demokratické tradice, odpor k militarismu, oligarchii, velkým financím, všemu, co tak samozřejmě reprezentovalo staré Rakousko-Uhersko a Německo.

Přes všechno, co bylo právě řečeno, neměli ani Britové ani Američané zvláštní zájem na vzniku nové zemičky, připomínající čolka s hlavou směrem na západ a ocáskem vlnícím se na východě, sevřené mezi Polsko na severu a Rakousko a Maďarsko na jihu. Zájem měli Francouzi, ne snad z citových důvodů, ale kvůli bezpečnosti. Francouzi chtěli dostatečně silnou zemi, která by ve spojení s Polskem a novým státem jižních Slovanů dokázala zastavit jak bolševiky, tak Německo. Znamenalo to, že Československu bude třeba svěřit kontrolu klíčových železničních spojení, místo na Dunaji jako význačné středoevropské vodní cestě a zásoby uhlí.

Beneš předložil československé požadavky Nejvyšší Radě 5. února, den po tom, co Venizelos mluvil o Řeckých nárocích a den před tím, než přišel Fajsal se svou řečí o samostatnosti pro Araby. Měl snadnější úlohu než kterýkoli z nich, protože Československo bylo v té době už mocnostmi uznáno a většina území, na které si činilo nárok - rakouské provincie Čechy, Morava a Slezko i maďarská provincie Slovensko-, mu už patřilo. Hodně z toho se stalo díky Benešovi samotnému a pomoci, kterou mu poskytla Francie.

Když v roce 1915 dorazil do Paříže, byl Beneš neznámý profesor sociologie z Prahy a reprezentant něčeho, čemu říkal Československý národní kongres. O čtyři roky později byl už ministrem zahraničí nového státu. Nebyl ani romantickou postavou jako Venizelos nebo Fajsal, ani velkým vojevůdcem jako Pilsudski. Beneš byl malý, nevýrazný a pedantický. Byl nudný jako spisovatel a nevzrušivý jako řečník. (Francouzi si mysleli, že s takovými osobními charakteristikami udělá dojem na Brity.) Neměl žádné zvláštní koníčky ani přednosti a jen málo blízkých přátel. I jeho vztahy s Masarykem, kterému byl plně oddán, byly překvapivě formální. Na druhou stranu byl Beneš nesmírně energický a pracoval efektivně. Během války, za svého pobytu v Paříži, stačil zpracovat všechny představitele ministerstva zahraničí, stejně jako přední intelektuály, kteří by snad mohli pomoci české věci. Zatímco Beneš získával pozornost Francouzů, jeho slovenský kolega, Milan Štefánik, získával jejich srdce. Štefánik byl už před válkou v Paříži dobře známý jako astronom. Obrovský dojem udělalo, když přijal francouzské občanství a stal se francouzským stíhacím esem.

V době, kdy se národy rozpadajícího se Rakouska-Uherska přetahovaly o pozornost mocností, Beneš pracoval ještě usilovněji než ostatní. Ubezpečoval Francii že jeho země je na rozdíl od svých sousedů připravena k boji proti bolševizmu: “Češi dokážou zastavit celé hnutí sami.” Britům vysvětlil, že jeho cílem je: “vytvořit stát který bude naprosto loajální … zvláště k Anglii, a který bude tvořit bariéru mezi Německem a Východem.” Beneš měl významné želízko v ohni: české jednotky zformované z válečných zajatců a bojující po boku Spojenců. “Potřebuji všechny vaše vojáky ve Francii”, řekl Clemenceau Benešovi v červnu 1918, během posledního velkého německého útoku. “Můžete se mnou počítat” byla Benešova odpověď, “jsem plně na vaší straně.”

V červnu francouzský ministr zahraničí uznal oficiálně Českou národní radu jako budoucí vládu nezávislého Československa a zároveň tlačil francouzské spojence, aby udělali totéž. Francouzi byli také první, kdo v té době i později uznal československé hranice, dokonce i ty choulostivě nakreslené. Beneš, a byl to jeden z jeho velkých úspěchů, byl pozván, aby zasedl v Nejvyšší válečné radě při diskusích o uzavření příměří s Rakousko-Uherskem. Poláci ani Jugoslávci pozváni nebyli. V době, kdy začínala mírová konference, Beneš etabloval pozici Československa na straně vítězů, jeho minulost jako část Rakouska-Uherska měla být zmiňována pouze jako věc minulosti a politováníhodná epizoda. Narozdíl od Jugoslávců a Poláků měli Češi tu výhodu, že hovořili jedním hlasem. Masaryk s Benešem navázali výjimečně úzkou spolupráci, která trvala až do Masarykovy smrti.

Jestliže Beneš byl v tomto tandemu tažným koněm, Masaryk vdechl Československu život. Všechen potřebný materiál ke stavbě měl po ruce: lid s vlastním slovanským jazykem i literaturou a mnoha společnými vzpomínkami: na čtrnácté století, kdy bohaté a mocné České království sahalo na severu skoro až k Baltu; na několik let zlatého věku, kdy Praha byla hlavním městem Svaté Říše Římské; i na smutnější období od roku 1526, kdy postupně mizely rukou Habsburků poslední zbytky nezávislosti. V této společné historii ovšem chyběli Slováci, ti sice mluvili podobným jazykem, ale od desátého století, kdy se dostali pod nadvládu Maďarů, nebyli s Čechy nijak politicky spojeni. Stejné uspořádání zůstalo zachováno i později, když Habsburkové získali Maďarsko. Reformace, která z mnoha Čechů udělala protestanty, se Slovensku vyhnula: Slováci zůstali přísně katoličtí.

Masaryk byl synem správce polností. Narodil se v roce 1850, krátce poté, co revoluce roku 1848 podnítila ve střední Evropě vlnu nacionalismu. Podporován ctižádostivou matkou, rozhodl se brzy opustit venkovský život. Pevné odhodlání ho zavedlo až na Vídeňskou univerzitu, kde studoval filozofii. Byl to střízlivý, pracovitý a pedantický mladý muž s pozoruhodným přesvědčením o správnosti svých názorů. Hned svou první prací na univerzitě způsobil pozdvižení, protože si dovolil nesouhlasit s váženým členem profesorského sboru. Když se později stal žurnalistou a nakonec politikem, projevoval stejnou tendenci provokovat autority.

Na začátku války dospěl Masaryk postupně k závěru, že udržovat Rakousko-Uhersko při životě nemá smysl a že budoucnost Československa (Slovensko pokládal od začátku za součást projektu) je v nezávislosti - s možnou podporou Ruska. (Víru, že Slované budou úzce spolupracovat, si udržel až do své smrti.) V roce 1915 se bezpečně dostal do Švýcarska. Rodina bohužel uvízla v Praze. Jeho žena, původem Američanka, se nervově zhroutila a z tohoto zhroucení se už nikdy plně nevzpamatovala. Nejstarší dcera byla uvězněna a syn Jan byl odveden do rakouské armády. Masaryk se přesunul do Británie, kde strávil skoro dva roky přednášením na Londýnské univerzitě a navazováním blízkých styků s celou řadou vlivných lidí, od diplomatů až po veřejně činné osoby, jako byl například Wickham Steed z The Times.

Svržení cara v únoru 1917 zavedlo Masaryka do St. Petersburku. Nutil křehkou prozatímní vládu, aby obnovila útoky na rakouskou armádu a pracoval na vytvoření vojska z českých válečných zajatců, s nímž chtěl bojovat po boku Rusů. Bolševická revoluce v listopadu 1917 a Leninovo rozhodnutí jednat o míru tyto plány znemožnilo. Bolševici přesto radostně svolili s přesunem Českých Legií, čítajících 50 000 mužů, na západní frontu. Jediná možná cesta vedla v té době oklikou. Nejprve šest tisíc mil po sibiřské magistrále do tichmořského přístavu ve Vladivostoku a pak lodí do Francie. Poté, co dostal záruky od bolševických vůdců, odejel Masaryk v březnu 1918 jako první, a s jistotou, že jeho vojáci ho budou okamžitě následovat. Ovšem během cesty Sibiří se české legie střetly s Maďary směřujícími na západ - podpořit bolševiky. Na konci léta kontrolovaly české jednoty v podstatě většinu železniční tratě a shodou okolností i zlatý poklad carské vlády. V té době už se také válka v Evropě blížila k závěru a Češi měli větší cenu tam, kde právě byli. Spojenecká vojska, která se v srpnu vylodila ve Vladivostoku, se mohla docela dobře časem dát na pochod směrem na západ do boje proti bolševikům. Vojáci trpící steskem po domově byli chyceni v pasti mezi spojeneckou intervencí a ruskou občanskou válkou, odsouzeni k dalším dvěma letům pobytu na Sibiři. Beneš tohoto vývoje událostí ani příliš nelitoval, samozřejmě že toho využil k získání příslibu že Britové uznají Českou národní radu jako oficiálního reprezentanta Čechů a Slováku. Masaryk souhlasil. “Drazí chlapci budou muset zůstat nějaký čas věrně stát po boku našich spojenců,” řekl na cestě lodí z Vladivostoku do Spojených Států, kam se vydal hledat další podporu.

Masaryk křižoval celou zemi - Chicago, Washington, Boston, Cleveland. Vystoupil, kdekoli se našlo pár českých a slovenských přistěhovalců. V New Yorku přednášel odborníkům ze Skupiny pro sebeurčení ve východní Evropě. Vedl rozhovory s představiteli dalších národů Rakousko-Uherska o vzájemné spolupráci v duchu svobody a přátelství. Na obrovském shromáždění v Carnegie Hall mluvil spolu s Padrewskim o jejich mimořádné vzájemné úctě a společném boji proti útlaku. Tři týdny před koncem války se Středoevropská Demokratická Unie, složená z Poláků, Ukrajinců, Čechů, Jihoslovanů, Rumunů, Italů a dokonce zcela nepravděpodobně i z Arménů a Sionistů, sešla na čtyřdenním setkání ve Filadelfii. Masaryk sepsal Deklaraci společných cílů nezávislých středoevropských národů. Podepsal jako první, za zvuku zvonů svobody a perem namočeným v kalamáři poprvé použitém při podpisu Amerického vyhlášení nezávislosti.

Další smlouvu podepsal Masaryk v Pittsburgu, tentokrát společně s organizacemi Čechů a Slováků. Tato smlouva slibovala Slovákům v novém demokratickém státě značnou autonomii, včetně vlastních soudů, parlamentu, a také vlastní jazyk. Přestože skoro třetina všech Slováků na světě žila ve Spojených Státech, nebyli ještě výrazně nacionalističtí. Zvěsti o tom, že ne všichni jejich krajané ve střední Evropě chtějí společnou unii, ještě nepřekročily Atlantik. Když se později začínaly vztahy mezi Čechy a Slováky zhoršovat, Masaryk snižoval váhu dohody. “Uzavřeli jsme ji, aby jsme uklidnili malou skupinku Slováků, která snila o bůhví jaké nezávislosti pro Slovensko.”

Užitečnost Pittsburgské dohody byla i v tom, že ubezpečila Američany, že sebeurčení Slovenska povede ke vzniku Československa. A že americká podpora bude životně důležitá, to Masaryk dobře věděl. Díky Charlesi Craneovi, světaznalému magnátovi, který zbohatl výrobou umyvadel a záchodových mís, se setkal s Lansingem, Housem a nakonec 18. června i s Wilsonem. Setkání s prezidentem se nevyvíjelo dobře. Dva bývalí profesoři si vzájemně dávali lekce. A co bylo ještě důležitější, Masaryk zjistil, že Wilsona víc zajímá, jak využít české Legie na Sibiři, než podpora Československé nezávislosti. Američané nebyli ještě připraveni připustit veřejně, že Rakousko-Uhersko je mrtvé.

Už na podzim bylo jasné, že mrtvé je. Rakouská vojska byla drcena na bojišti; v centru říše mladý a nezkušený monarcha jen bezmocně sledoval, jak o nezávislosti hovoří Poláci, Jihoslované, Češi i Němci. V Praze probíhaly demonstrace, na kterých se provolávala sláva Wilsonovi a Masarykovi. Řečeno spolu s Wilsonem, Rakousko-Uhersko je: “starý, rozpadající se dům, který musí podpírat lešení.” Nadešel čas lešení strhnout. Třetího září uznaly Spojené Státy Českou národní radu prakticky jako jednu z válčících vlád. Stejně jako dřívější britské uznání nespecifikovalo toto vyhlášení, jaké bude území nového státu.

Beneš se zatím v Paříži rozhodl jednat a slova proměnit ve skutečnost. Svým kolegům napsal “Fait accompli prováděný bez zbytečného rozruchu a pevná kontrola nad situací jsou nyní rozhodující.” Pražští čeští politici převzali 28. října nenásilně ale pevně moc od demoralizované rakouské správy. Beneš naléhal na Spojence, aby odsunuli německá a maďarská vojska z Českých zemí a Slovenska a na jejich místo aby přišla vojska spojenecká. Zároveň oznámil Francouzům, že je naprosto nezbytné okupovat Těšín na hranicích s Polskem a Bratislavu (německý Pressburg) v Maďarsku. A protože spojenci neměli vojáků nazbyt, okupace byla z velké části provedena českými vojsky pod spojeneckým velením.

Zpoždění začátku mírové konference Čechům výrazně pomohlo. V lednu 1919 byl Masaryk v Praze uveden do funkce prezidenta a úřadoval v paláci, který dříve obývali čeští králové. Přes protesty obyvatel česká vojska vstoupila do německy mluvícího pohraničí - oblastí na jihu sousedících s Rakouskem a na severu s Německem. Na Slovensku nařídily francouzské vojenské autority stažení maďarských vojáků za čáru, která se docela příhodně shodovala s hranic, již chtěli Češi.

V době, kdy mírotvorci konečně upřeli svojí pozornost na nový stát, byly hranice Československa z velké části danou věcí. A co víc, Beneš nechtěl od mírové konference jen uznání daného stavu: chtěl také na různých místech hranice popotlačit trošku dál. Na slyšení před Nejvyšší Radou 5. února 1919 si nárokoval kusy Polska stejně jako část Maďarska podél Dunaje a území, kde se mohutná řeka stáčí k jihu a směřuje ke Karpatům. Požadoval také části německého a rakouského území na severu a jihu od historických hranic Čech a Moravy, aby dal Československým hranicím hladší a lépe bránitelný tvar. V soukromých rozhovorech neopomněl připomenout, že to nejsou jeho požadavky. Byl k nim ke své lítosti dotlačen nacionalisty, jako například kolegou Kramářem.

Na východním konci Československa si Beneš nárokoval území s převážně ukrajinsky hovořícím obyvatelstvem na jižní straně Karpat, s odůvodněním, že místní lidé - převážně Rusíni - jsou velmi podobní Slovákům. Cítil že by bylo nevhodné je nechat pod Maďarskou nadvládou, když Československo je schopno a připraveno je vzít pod svou ochranu. ( Hodilo se také, že rusínští emigranti ve Spojených Státech odhlasovali připojení k Československu.) Připojením tohoto území by Československo získalo také společnou hranici s dalším spřáteleným státem – s Rumunskem.

Měl ještě několik dalších požadavků, byly to vlastně spíš návrhy nebo náměty k přemýšlení. V jižní části Německa, kousek od Dráždan, žili Slované, kteří se dožadovali československé ochrany. Byla to v podstatě morální otázka a její vyřešení Beneš ponechával na Mírové konferenci. A pak tu byla potřeba Československa, ze tří stran obklopeného Němci a Maďary, mít nablízku přátele. Možná že by na jihu, mezi Rakouskem a Maďarskem, mohl vést úzký koridor, který by zemi spojoval s Jugoslávií. “Naprosto nestoudné a neobhajitelné,” byl názor Lloyda George na tento návrh. Koridor, který se nikdy nestal skutečností, byl zhmotněním Masarykových starých snů o slovanské federaci. Jak Beneš ubezpečoval Francouze, Poláci, Jugoslávci a Čechoslováci jsou si velice dobře vědomi, jak moc toho mají společného. Ačkoli spor o Těšínsko z tohoto šťastného společenství Polsko právě vytěsňoval, Československo a Jugoslávie měly do budoucna zůstat přáteli.

Češi měli hodně argumentů, kterými mohli svoje požadavky podepřít: slavnou minulost, hlubokou lásku ke svobodě, střízlivou a pracovitou náturu. Postavili se bolševizmu v době, kdy mu slabší národy v okolí podléhaly. Zároveň byli nejrozvinutějšími ze Slovanů a výspou západní civilizace. Naši lidé, tvrdil Beneš, cítili vždy jako svoje zvláštní poslání bránit demokracii proti německému ohrožení. “Odtud plyne fanatické odhodlání Čechů, které všichni zaznamenali v této válce.” České požadavky byly rozumné a skromné. “Národ,” řekl Beneš, “po 300 letech poroby a útlaku, který vedl málem až k jeho zničení, cítil, že musí být uvážlivý, rozumný a ke svým sousedům spravedlivý; a že se musí vyvarovat toho, aby provokoval svárlivost a obnovoval staré spory které by ho mohly opět přivést do podobných nebezpečenství.“ Trval na tom že: “Naše vláda chce udělat všechno, co je v jejích silách, aby napomohla spravedlivému a trvalému míru.” Jedním z mála, na koho to neudělalo dojem, byl Lloyd George. “Prošpikoval svojí řeč skrz naskrz frázemi načichlými přiznáními k přepjatým ideálům vyhlášeným Spojenci na jejich křížové výpravě za mezinárodní práva a spravedlnost.” Když se přihlásil o slovo druhý český delegát Kramář, přerušil ho Clemenceau i přes to, že Československo mělo jeho sympatie, slovy: “Ach, sestavíme zvláštní komisi a můžete si s nimi na několik hodin pohovořit. My si teď raději dáme šálek čaje.”

Češi překonali všechny potíže bez problémů. Připouštěli, že na Slovensku zůstane kolem 650 000 Maďarů, ale na druhou stranu bude mimo hranice 350 000 Slováků. Maďaři si nemají na co stěžovat. Bezúspěšně se snažili ze Slováků udělat Maďary a donutili jich tisíce emigrovat. Ano, přiznával Beneš, podél hranic s Německem a Rakouskem žije německy mluvící obyvatelstvo (na území, které Němci sami nazývají Sudetenland, “Jihozemí”). Ale předválečná rakouská čísla udávající, že jich je několik miliónů, jsou nedůvěryhodná. Naše české údaje, které jsou naproti tomu zjišťovány velice pečlivě, ukazují pouze jeden a půl miliónu Němců oproti možná až třikrát většímu počtu Čechů. Tyto čeští Němci vědí, že jejich budoucnost je v Československu. Nechtějí, aby jejich podniky podlehly konkurenci z daleko většího a ekonomicky silnějšího Německa. Jestliže někteří z nich mluví o připojení k Německu nebo snad dokonce k Rakousku, je to prostě proto, že jsou terorizováni agitátory ze zahraničí. A stejně nakonec - a to byl v jeho očích nejsilnější argument - Československo nemůže přežít bez sudetoněmeckých cukrovarů, skláren, textilek, hutí a pivovarů. A ke své obraně potřebují Češi také svoje staré hranice, kopírující hřebeny hor a kopců. “V Čechách”, komentoval to cynicky americký expert, “požadují svoje ‘historické hranice’ bez ohledu na protesty velkého množství Němců, kteří se brání převálcování takovýmto způsobem. Na Slovensku přitom trvají na právech národností a naprosto nerespektují starobylé a dobře definované ‘historické hranice’ Maďarska.”

Protože Spojenci už z velké části nový stát přijali tak, jak byl, komise, která byla ustavená aby sepsala o Československu zprávu, měla poměrně snadnou práci. Její členové pracovali ve shodě a příjemné atmosféře. V tom jim podle Seymoura pomáhala jistá neformálnost (měli například povoleno kouřit) a skutečnost, že Britové a Američané se scházeli ještě zvlášť, jak to ostatně dělali i ve většině ostatních případů, aby se dohodli na společných stanoviscích ještě před jednáním. Občas měli jisté potíže s britským zástupcem, Sirem Josephem Cookem z Austrálie, kterému ani naprostá neznalost problematiky nebránila v tom aby zaujímal velice ostrá stanoviska. Nicholson trávil jeho “koučováním” spoustu času. Protože v celé věci nefigurovaly italské zájmy, nestavěli se do cesty nijak zvlášť ani italští představitelé, jako tomu bylo ve sporu kolem hranic Jugoslávie. Ne že by snad byli nějak zvlášť vstřícní. Vedoucí jejich delegace, starý diplomat, pronášel s oblibou rčení: “Ptám se sám sebe, jestli by nebylo moudřejší, abychom zvažovali, aspoň v této fázi, nejméně dvě možnosti.”

Nejvíce potíží měli všichni s hranicemi mezi Slovenskem a Maďarskem. Obyvatelstvo, většinou Slováci a Maďaři, bylo velice promíchané a na východ od Dunaje neexistovaly žádné jasné geografické útvary. Francouzi podporovali české požadavky na území která byla primárně maďarská. Britové a Američané nikoli. Všichni se shodli na tom že koridor do Jugoslávie je nepraktický. Po značném dohadování a mnoha kompromisech komise dokončila svoji práci na konci března. Předseda požádal o závěrečné vyjádření britskou delegaci. “Tak tedy,” řekl Cook, “mohu snad jen říci že jsme jedna šťastná rodina, není-liž pravda?” Rozhostilo se ticho, zatímco tlumočník překládal do francouzštiny.

Zpráva komise, jež Čechům přiřkla některá, i když ne všechna, území, která požadovali na Německu, Rakousku a Maďarsku, byla schválena po částech, tak jak byly jednotlivé dohody sepisovány. Čtvrtého dubna Rada čtyř, která byla právě uprostřed únavných sporů ohledně německých podmínek, bleskově odsouhlasila, že bude lepší celkově držet staré hranice Českého království. Dvanáctého května se stejným spěchem schválila staré hranice mezi Československem a Rakouskem. Někteří z mírotvorců krátce projevovali obavy o německou menšinu v rámci Československa, která čítala tři milióny duší. Lansing se rozčiloval že ignorují princip sebeurčení. Wilson prý překvapeně vykřikl: “Proč mi o tom Masaryk nic neřekl?”, ale nakonec pustil sudetské Němce z hlavy. Lloyd George později tvrdil, že měl vážné pochybnosti, ale v té době hlasitě neprotestoval. Clemenceau neměl pochybnosti žádné. Radě čtyř řekl: “Konference se rozhodla probudit k životu určitý počet nových států. Může snad tím, že nepřipustí nespravedlivá řešení, obětovat tyto nové státy a vnutit jim neakceptovatelné hranice s Německem?” Koneckonců nikdo neměl zájem přiřknout německá území poraženým nepřátelům. Všichni pravděpodobně souhlasili s Masarykem když netrpělivě naléhal: “Celé národy jsou dnes utlačovány Němci a Maďary - to snad nic neznamená?” A navíc Češi udělali na mírotvorce dojem, když nabízeli svým menšinám nejrůznější záruky: vlastní školy, svobodu vyznání, proporcionální zastoupení ve volených orgánech a vlastní zastupitele. Československo se mělo stát Švýcarskem střední Evropy.

Sami sudetští Němci v letech 1918 a 1919 bezvýsledně protestovali. Z velké části zámožní zemědělci a podnikatelé byli rozpolceni. Svými novými českými vládci opovrhovali a z Německa a Rakouska, kde v té době zuřily levicové bouře, měli strach. Československo přinejmenším nabízelo stabilitu. V každém případě o ně Německo, v té době plně pohlcené vlastními problémy, jevilo jen minimální zájem. Německá delegace ve Versailles je zmínila ve svých písemných připomínkách mírotvorcům všehovšudy jednou. Německý ministr zahraničí, hrabě Ulrich von Brockdorff-Rantzau, nabídl sudetským Němcům svoje sympatie, ale zároveň je nenechal na pochybách, že nebude riskovat vyjednávací pozici Německa starostí o lid, který konec konců nikdy nebyl součástí německého státu. Podobně nepravděpodobným řešením bylo pro sudetské Němce v roce 1919 spojení s Rakouskem, vzhledem k tomu, v jakém úzkém půlkruhu byli rozeseti podél německých a rakouských hranic. V roce 1919 to navíc nevypadalo ani s přežitím Rakouska samotného moc nadějně.

Česká vláda hodně ze svých slibů dodržela. V okresech s výrazným podílem Němců byla úřední řečí němčina. Existovaly německé školy, univerzity a noviny. Ale Československo jako celek bylo státem Slovanů. Na jeho bankovkách byly vyobrazeny dívky v českých a slovenských krojích. Němci stejně jako Maďaři a Rusíni nikdy neměli úplný pocit sounáležitosti s ČSR. Možná že by ani to nemuselo vadit, kdyby velká deprese nezasáhla zvlášť silně průmysl v Sudetech a Hitler neudělal z případu ztracených Němců jednu ze svých hlavních kauz. V Mnichově 1938 mu sudetští Němci posloužili jako záminka ke zničení Československa.

Dohodnout hranice Československa s Maďarskem trvalo déle, částečně proto, že se mírová smlouva s Maďarskem zdržela, nejdříve komunistickou revolucí na konci března a potom propuknutím dalších bojů. Krátce po propuknutí revoluce obsadili Češi maďarské území, přičemž ubezpečovali spojence, že jejich jediným cílem je boj s bolševizmem. S Fochovým souhlasem jejich síly obsadily klíčové železnice na maďarské půdě a pak se už nad rámec dohody s Fochem a bez jeho souhlasu posunuly dále a obsadily poslední zbývající maďarská ložiska uhlí. Na začátku června přišel maďarský protiútok. Čechoslováci se okamžitě odvolali k mírové konferenci. Neskrývali překvapení a rozhořčení, že by si snad kdokoli mohl myslet, že Maďary vyprovokovali. “O české ofenzívě mi není nic známo”, prohlásil Kramář. “Všechny mé informace se vztahují k postupu maďarského bolševizmu smíchaného a zaměňovaného za maďarský šovinizmus.” nastiňoval Beneš obrázek mírumilovného Československa nic netušícího o hrozbě na jihu: “Měli jsme plné ruce práce s našimi domácími reformami a blížícími se volbami.” Značné české síly se koncentrovaly na hranicích s Německem, aby byly připraveny k akci, kdyby snad Německo odmítlo podepsat mírovou dohodu. A tehdy Maďaři využili příležitosti a zaútočili na zcela bezbranné Slovensko.” Češi využili této příležitosti a vznesli nové požadavky na maďarské území: více železničních tratí, například výspu na jižní břeh Dunaje. Spojenci tentokrát vzhledem k vážným obavám z hrozícího konfliktu většinu požadavků odmítli. “Musíme být spravedliví, i když jde o Maďary” řekl Lloyd George, “nedělají nic jiného než že brání svoji zem.” Jedinou výjimkou bylo z velké části německé město Bratislava na Dunaji, které připadlo Československu, protože to potřebovalo říční přístav. I tak nakonec Československo získalo rozsáhlé území patřící dříve k Maďarsku s více než miliónem etnických Maďarů.

Československo mělo problémy i s Polskem, kvůli malému trojúhelníku jménem Těšínsko, v místech, kde se Horní Slezsko střetává se západním okrajem Haliče. Jako bývalá součást Rakousko-Uherska bylo Těšínsko bezprizorné. Byla to bohatá kořist, částečně protože leželo na jednom z okrajů velké slezské uhelné pánve, ale také protože to byla důležitá železniční křižovatka, na které se křížily hlavní tahy ze severu na jih a z východu na západ Střední Evropy. Dmowski opřel v Paříži polský nárok na Těšínsko o etnické složení obyvatel. (Z celkového počtu půl miliónu obyvatel byl podíl Poláků k Čechům přibližně dva ku jedné.) Polská většina měla - jak tvrdil - mimořádně kvalitní vzdělání, a tudíž byla taky velice nacionalistická. Beneš kontroval vlastními čísly: mnoho Poláků sídlí na Těšínsku pouze dočasně a nalákal je tam vysoký životní standard, a ti, kteří jsou zde usedlí již delší dobu, jsou natolik pod vlivem českého jazyka a kultury, že už to vlastně žádní Poláci nejsou. Poukazoval na oblečení, které se na Těšínsku nosí, a na místní architekturu. A navíc - těšínské uhlí je životně důležité pro český průmysl a jeho železniční uzel, který spojuje dvě části Československa, nemůže být kvůli bezpečnosti ponechán v polských rukou. Delegáti ze samotného Těšínska, kteří požadovali samostatný stát, nikdy nedostali šanci.

Tak jako hodně dalších věcí, kterých byla agenda v Paříži plná, mohl i tento problém být vyřešen relativně snadno. Masaryk se sešel s Paderewskim předcházející léto ve Washingtonu a shodli se, že o věci se dohodnou jako přátelé, jakmile válka skončí. V samotném Těšínsku si místní Poláci a Češi hned po rozpadu rakouské administrace bez problémů rozdělili agendu. Ze zpětného pohledu se jeví jako nešťastné, že polská vláda vyhlásila volby do nového parlamentu i pro polskou část Těšínska. Reakce české vlády v Praze byla přehnaná. Přikázala okamžité stažení všech polských vojáků z Těšínska. Češi také nerozumě přesvědčili několik spojeneckých velitelů, aby se tvářili, jako že to je příkaz vydaný přímo spojenci. Padly první výstřely a napjatá situace se stala krizí, protože obě vlády povolaly na místo zálohy. Americký profesor, který byl v té době na návštěvě u Masaryka v Praze, popisuje jeho nervozitu a únavu. “Z nějakého důvodu jsem nabyl dojmu, že je událostmi spíš vláčen než aby sám vedl, a že je z celé situace evidentně nešťastný.”

V Paříži, kde mezitím měli mírotvorci plné ruce práce s Ligou Národů a ruskou otázkou, bylo propuknutí konfliktu mezi dvěma spřátelenými zeměmi přijato jako nevítaná komplikace. “Kolik z nás kdy slyšelo o nějakém Těšínsku?” položil si o něco později Lloyd George ve sněmovně slavnou řečnickou otázku. “Nebojím se říci, že tohle jméno slyším poprvé.” Nejvyšší rada si předvolala jak Čechy, tak Poláky. Obě strany obviňovaly z konfliktu jedna druhou. Beneš využil příležitosti k opětnému předložení všech důvodů - “statistických, etnických, historických a ekonomických” - podle kterých má Těšínsko patřit Československu. Lloyd George ho ostře vyzval k pořádku. Byla sestavena speciální spojenecká komise, což obě strany s jistým zdráháním přijaly.

Komisi se podařilo dosáhnout jakéhos takéhos příměří, horší to bylo s nalezením řešení krize. Lloyd George se přiznal ke svým sympatiím k Polákům. Wilson také. Dojala ho delegace polských rolníků, která se jednoho dne zjevila v jeho kanceláři a naléhala na něj, aby zabránil jejich připojení k Československu. Jak mu řekli, museli jít pěšky šedesát mil k nejbližší železniční stanici, jen aby se dostali do Paříže. Francouzi, kteří Čechy podporovali obecně, poskytli oporu i tentokrát. Jejich argument byl, že Polsko se bez Těšínska docela dobře obejde, zatímco pro Československo - klíčovou část “cordon sanitaire” proti bolševizmu - je Těšínsko nezbytné. Beneš dělal co mohl, aby vyvolal strašidlo bolševismu; varoval, že příměří pouze posílilo temné protičeskosloveské síly v Berlíně, Vídni a Budapešti. České úřady už zachytily jejich zvědy, agitátory a zabavily letáky a mapy.

Komise nakonec dala mírotvorcům jen málo použitelných rad. Etnické rozdělení Těšínska - jak zdůrazňovala - by znamenalo, že hranice bude procházet přímo středem uhelné pánve. Navrhovala varianty, proti kterým by zcela jistě protestovali buď Poláci, nebo Češi, nebo obě země současně. V dubnu donutili mírotvorci Beneše a Paderewskiho k přímým rozhovorům. Když tyto rozhovory nepřinesly žádný výsledek, uchýlili se mírotvorci k referendu. S tím polská vláda, která si byla jista vítězstvím, v létě 1919 souhlasila. Československo z opačných důvodů nikoli. O rok později, když po celou dobu ve své části Těšínska pilně agitovali, byli Češi najednou rozhodně pro rozhodování lidovým hlasováním a Poláci byli pro změnu proti. Kvůli probíhajícím nepokojům a stávkám bylo hlasování nakonec znemožněno a v červenci 1920 vydaly nakonec mocnosti své rozhodnutí. Uhelné doly dostalo Československo. Malé městečko Těšín bylo rozpůleno. Starou část dostalo Polsko a okraje, kam spadalo i nádraží, připadly Československu. Jedna země dostala elektrárnu, druhá plynárnu. Byl to ten druh ujednání, které se nyní dělaly po celé střední Evropě, tak jak moderní etno-nacionalizmus získával navrch nad starými, odlišnými pořádky. Dva národy, které mohly být přirozenými přáteli, cítily najednou jen vzájemnou nevraživost.

Polsko pomýšlelo krátce na obsazení Těšínska, ale všechny jeho síly byly soustředěny na válku s Ruskem. Československu nikdy neprominulo, že využilo jeho zoufalé situace a projevovalo podezřelý nedostatek sympatií - Češi například zadržovali kritickou dodávku zbraní, která byla vyslána lodí z Rakouska. Prvního října 1938, den poté, co Mnichovská dohoda způsobila rozpad Československa, polská vláda vyslovila požadavek na vrácení Těšínska. Následovalo Maďarsko s požadavkem na slovenská a rusínská území na jižních svazích Karpat.

Nově zrozené demokratické Československo bylo postaveno na vratkých základech. Podle vůdce rakouských socialistů vytvořili spojenci stát z několika národů které “jsou všechny plny nenávisti jeden k druhému, jejich ekonomický sociální a civilizační rozvoj je vězněm nenávisti a národní nesnášenlivosti, která je živena tyranií a otravuje zcela veřejný život.” Na tom bylo něco pravdy. Z přibližně 14 miliónů obyvatel Československa byly 3 milióny Němců, 700 000 Maďarů, 550 000 Rusínů doplněné o příměsi Poláků a Cikánů. Češi a Slováci společně tvořili zbývající dvě třetiny, ale bylo toho hodně, co rozdělovalo i je. České země byly nesmazatelně poznamenány rakouskou nadvládou, tak jako Slovensko maďarskou. Češi měli pocit, že přinášejí na zaostalé Slovensko pokrok a civilizaci, což Slováci nesli s nelibostí. Češi, kteří dominovali domácí politice, odmítali dát Slovensku tu autonomii, kterou Masaryk tak lehkomyslně rozdával v Pittsbugu, s odůvodněním, že Slováci ještě nejsou dostatečně zralí, aby si mohli vládnout sami. A snad ještě důležitější bylo, že nechtěli dávat záminku Němcům, Rusínům nebo Maďarům, kteří by mohli požadovat podobná práva.

Na počátku roku 1919 přišlo první varování před tím, co bude následovat, když se náhle prudce zhoršila slovenská ekonomika. Byla teď odtržená od maďarských trhů a maďarského uhlí. Cukrová řepa ležela a hnila na polích, cukrovary byly zavřené. Slovenští farmáři a dělníci protestovali a podle amerického pozorovatele v podstatě své nové vládě v Praze vzkazovali: “Tak vám pěkně děkujeme. Říkali jste že jste nás vysvobodili od maďarského politického útlaku, který byl skutečně zlý, ale dneska máme stanné právo, není práce, je málo jídla, je nám zima a budoucnost vypadá velice černě.” Místní kněží mluvili o svých obavách o katolicizmus pod nadvládou protestantských Čechů. Toho léta, když se s v boji srazili Češi s Maďary, byla postupující česká vojska zezadu napadena Slováky.

V záři navštívila tajného spolupracovníka Edwarda House - Stephena Bosala - dvojice Slováků, kteří si stěžovali, že jim Češi bránili opustit Československo, a do Paříže se dostali strastiplnou cestou přes Jugoslávii, Itálii a Švýcarsko. Snažně prosili, ať vyslechne jejich churavějícího vůdce, kněze jménem Andrej Hlinka. Američan a jeho slovenský doprovod se prodírali Paříží, každou chvíli se ohlíželi, jestli je někdo nesleduje, až se dostali před postranní vchod kláštera. Bonsal našel pobledlého Hlinku ležícího v mnišské cele, zabraného do četby modlitební knížky. Kněz se svěřoval se svým zklamáním z Československa. Nakonec Maďaři nebyli tak špatní. “Žili jsme s Maďary bok po boku tisíce let” říkal, “všechny slovenské řeky tečou směrem k maďarské planině a všechny naše cesty míří do Budapešti, jejich velkého města, zatímco od Prahy jsme odděleni bariérou Karpat. Slováci jsou skuteční katolíci; Češi ať říkají co chtějí, jsou zrádci.” Bonsal mu nemohl dát moc naděje, že mírotvorci snad zruší to co právě rozhodli. “Bůh mě trestá”, řekl Hlinka smutně, “ale já musím i nadále hájit svůj lid před Bohem i před světem, protože můj lid je nevinný a bez poskvrny.”

Ve dvacátých letech vybudoval Otec Hlinka Slovenskou Lidovou Stranu, která se stala nejdůležitější politickou silou na Slovensku. V květnu 1938 přivezla skupina amerických Slováků do Evropy na triumfální cestě originál Pittsburské dohody a Hlinka na obrovském mítinku v Bratislavě požadoval, aby vláda splnila Masarykovy sliby. Rok před tím Masaryk zemřel a Hlinka zemřel hned na podzim 1938, kdy Mnichovská smlouva otevřela tak dlouho zavřené dveře. Československo, opuštěné spojenci a ohrožované ze všech stran nepřáteli, kapitulovalo před požadavky Hlinkova následovníka, Otce Josefa Tisa, a dalo Slovensku - v rámci toho, co z československého státu zbývalo - autonomii. Hitler, který cítil čerstvou krev, naléhal na Tisa, aby vyhlásil úplnou nezávislost. V březnu 1939, když nacistická armáda vpochodovala do Českých zemí, zrodil se nový stát Slováků. Ne všichni Slováci přivítali způsob, jakým se to stalo, a nacistického kmotra, který tomu požehnal.

Tiso jen o chvilku přežil svůj výtvor. Ve znovuobnoveném Československu, jehož patronem byl tentokrát Stalin, byl v roce 1946 popraven za zradu. Nová země byla menší a jiná než ta kterou mírotvorci schválili v roce 1919; část obývaná Rusíny zmizela, pohlcená Sovětským svazem, a Němci po výrazné české pobídce uprchli. Starý a nemocný Beneš se jako prezident snažil - a neuspěl - udržet svoji zemi mimo sovětské sítě, které se právě splétaly ve středu Evropy. Zemřel v září 1948, krátce po puči, kterým se dostali k moci komunisté, ale příliš brzo, aby se mohl stát svědkem vší mizérie která měla ještě přijít. Masarykův syn Jan, který byl ministrem zahraničí, zemřel během puče, když ho možná komunističtí agenti vyhodili z okna. Zbytek konstrukce z roku 1919 se rozpadl prvního ledna 1993, když Slovensko a Česká Republika ohlásily rozvod.

Bližší informace o autorce na adrese: http://www.trinity.utoronto.ca/Provost/

Přeložil Jiří Staněk

Margaret MacMillanová