ARCHIV

Dohánění ztraceného času II.

Čtvrtek 11. srpna: proces jmenování nového ministra kultury nabývá podivuhodných forem. U Paroubka se střídá jedna lobbistická delegace za druhou. Objevují se návrhy na první pohled fantastické (František Ringo Čech) i méně fantastické (ty mohou být ovšem ještě záludnější). Ministerstvo sice nedisponuje nějakou velkou sumou peněz, ale o lecčems spolurozhoduje a kdekdo by se zjevně rád přiživil. V české politice by se měly prosadit dvě zásady: za prvé, do obsazení funkce ministra kultury nemají různé kulturní celebrity vůbec co mluvit (jsou, jak zní právnický termín, „podjaté“). A za druhé, ministrem nemá být umělec (a už vůbec ne bavič), ale neutrální ekonom a manažer.

Sobota 13. srpna: K lobování ohledně nového ministra kultury píše v Lidových novinách Josef Herman: „Premiér Jiří Paroubek hledá nového ministra kultury, očekávali bychom tedy politika, který ve vládě bude spolurozhodovat nejen o kultuře. Proč se tedy ve středu premiér radil s jednou a včera s druhou skupinkou umělců a nevedl raději politické konzultace? A proč vůbec stojí o někoho jen "od kultury"?

Na to se dá odpovědět v dobrém i ve zlém, v každém případě je to ukázka zdejšího zmatku v politických a odborných kompetencích. Premiér Paroubek dokonce hledá někoho, kdo by "udržoval mír vlády s umělci" a je rád, že se mu "kulturní fronta" snaží takového šikulu přistrčit! To opravdu nikomu z ctihodných aktérů nevadí, že je to pohled optikou a slovníkem hluboké totality?

Kdyby jen pohled. Skupinky konzultantů označuje premiér za "zástupce umělců", ale oni nic a nikoho zastupovat nemohou kromě sebe, svých názorů a jistě i zájmů, tedy mohou jen lobbovat, třeba vedeni dobrými pohnutkami.“

Ústavní soud přiřkl soudcům se zpětnou platností třinácté a čtrnácté platy za uplynulé dva roky. Exekutiva a legislativa běsní a obviňuje ústavní soud z falešné kolegiality. Soudcovský stav u nás nemá na růžích ustláno a autorita Ústavního soudu je vázaná na okolnosti: když potvrzuje Benešovy dekrety, je jednička, když soudcům vrací peníze, propadá se do nicoty. Pavel Máša k tomu (taky v Lidových novinách) napsal: „Jen s přemáháním cedili politici ujištění, že respektují rozhodnutí Ústavního soudu (ÚS). Ten včera soudcům vrátil na šest set milionů korun, které jim z platů odebraly zákony usilující o rozpočtové úspory. Někteří poslanci se ostatně nezmohli ani na to. Ústavní soudci podle sociálního demokrata Křečka rozhodli "kolegiálně". Má asi jít o projev "falešné solidarity", jak se říkalo dříve. Marek Benda z ODS ve vzácné shodě s ním zas prohlásil, že soudci nemají žít "ve vzduchoprázdnu".

Tyto a podobné výroky svědčí o tom, na jak žalostné úrovni je v tuzemsku úcta k právní autoritě. Naznačovat, že ústavní soudci jsou jen výhonkem "kolegiálního" klanu v talárech, je nepřijatelné. Zvlášť když tak činí členové sněmovního ústavněprávního (!) výboru, kteří sotva měli možnost si zdůvodnění verdiktu do hloubky prostudovat.“

Pondělí 15. srpna: V českých médiích (viz např. Ondřej Neff v dnešních LN) se roznesla fáma, že nově jmenovaný ministr kultury Jandák byl kdysi členem Sládkových Republikánů (přiživil ji, jak se zdá, i sám ministr). Není to ovšem pravda, byl členem Republikánské unie, což byla sice miniaturní pastrana, ale podstatně nevinnější než SRP-RSČ.

Premiéru Paroubkovi se vytýká, že rozhlásil neověřenou informaci o osmdesáti mrtvých (kyperských) dětech na palubě letadla, které se zřítilo u Athén. Ve skutečnosti jich prý bylo jen čtyřicet osm. „Jen“. Moje rozlišovací možnosti nejsou dost vyvinuté, aby dokázaly postihnout propastný rozdíl mezi osmdesáti a čtyřiceti osmi mrtvými dětmi. Paroubkova nepřesnost se velmi nafukuje. Kdo chce psa bít…

Úterý 16. srpna: novopečený ministr kultury Jandák prý o svém novém šéfovi Paroubkovi řekl: „Za ty čtyři roky (co společně s Paroubkem působil na pražské radnici, bd) jsem zjistil, že je to člověk, který váží slova, a když něco řekne, tak to sedí jako prdel na hrnec.“ Nu což, aspoň si na rozdíl od svého předchůdce na nic nehraje.

Středa 17. srpna: ukazuje se, že po listopadovém převratu převzala československá a posléze česká civilní kontrarozvědka řadu „kádrů“ z komunistické státní bezpečnosti. Není to příliš překvapivé: když se podařilo přežít řadě komunistických hospodářských manažerů a dokonce některým dosti čelným politikům, proč by se to nemělo podařit v tomto oboru – kdo si v něm u nás mohl za minulého režimu opatřit kvalifikaci? Nedostatek skrupulí se netýká jen kontrarozvědky, byl po listopadu 1989 za hlaholu ušlechtilých frází zaveden jako norma. Nejsme jako oni, a tak je rádi zaměstnáme.

Žďárská vědma (Miloš Zeman) varuje premiéra Paroubka před „obludně mocichtivým“ předsedou ČSSD Grossem. To specielně od Zemana opravdu sedí.

Kandidátka na kancléřskou funkci Merkelová se v Polsku zastávala projektu Centra proti vyháněním. Podporuje je jako místo, které nemá „revidovat dějiny“ (co to proboha znamená?), ale dokumentovat lidské utrpení. Její případný kabinet nebude podporovat majetkové nároky vyhnaných Němců. Poláky to ani trochu neuspokojilo. Slyšeli jen na ubezpečení, že nehodlá po volbách utvořit osu Paříž-Berlín-Moskva. Merkelová ale ještě volby nevyhrála a nynější kancléř sice Centrum proti vyhnání nepodporuje (Polákům ani to nestačí), ale na ose Paříž-Berlín-Moskva (případně i bez té Paříže) bude pracovat o to horlivěji. Tady ovšem nejde o „přepisování dějin“ a hrozně by mne zajímalo, kde se Poláci dovolají pomoci. U vítězů druhé světové války sotva, vždyť Rusko je tím největším vítězem, Poláci se o tom přece přesvědčili tak říkajíc na vlastní kůži.

Čtvrtek 18. srpna: ministerstvo vnitra připravilo „zákon o konání některých shromáždění“, šitý na míru Czech Tek a podobným akcím. Podle toho, co píšou noviny, se mají organizátoři party patnáct dní předem dohodnout s obcí, v jejímž katastru se má konat, a opatřit si povolení hygieniků, hasičů, vlastníků příjezdových cest. Pokud se jim to nepovede, může radnice konání akce zakázat. Musí být jasné, kdo je pořadatel, a pořadatel musí být schopný party na pokyn úřadu rozpustit. Nařízení vypadá velmi přísně, je však třeba rozlišit politická shromáždění od komerčně zábavních akcí (k těm technoparty nepochybně patří), a konání těch druhých vázat na splnění určitých podmínek. Jaké podmínky je nezbytné splnit, je samozřejmě věcí diskuse.

Pátek 19. srpna: Ústavní soud rozhodl, že Hugo Salm, majitel řady nemovitostí v Rájci-Jestřebí, zemřel v roce 1946 jako československý občan. Tím splňuje podmínky, dané restitučními zákony (bez ohledu na to, jaké byl národnosti, protože restituce se částečně vztahují i na české občany německé národnosti). ÚS dospěl k závěru, že Salm se sice za války pod tlakem přihlásil k německé národnosti, ale ukrýval účastníky odboje a finančně podporoval rodiny osob vězněných nacisty, takže si zaslouží být uznán československým občanem. Dědička, paní Marie Salmová je soudě podle toho, co jsem měl možnost se o ní dozvědět v tisku, sympatická dáma a užila si v téhle zemi své. Dědictví jí ze srdce přeju. Přesto se mi zdá být povážlivé, aby soudy dodatečně kádrovaly lidi podle Benešových dekretů a rozhodovaly, kdo si dědictví zaslouží a kdo ne. Nenašlo by se nějaké důstojnější řešení?

Sobota 20. srpna: v příloze MfD Kavárna vyšel velice obsáhlý článek Pavla Steinera, v němž srovnává Havlův podpis pod dopisem na podporu americké invaze do Iráku se „zvacím dopisem“ československých komunistických kolaborantů pro ruská vojska z roku 1968. To je srovnání strašidelné svou nehorázností. Měl jsem a mám k Václavu Havlovi a jeho politice spoustu výhrad, ale to, že podpořil prezidenta Bushe, bylo úplně v pořádku. Bylo to důstojné ukončení jeho prezidentského období.

11. září 2005