ARCHIV

Rádoby smělé gesto

Premiér Paroubek přišel s dlouho očekávaným vstřícným gestem vůči (sudeto)německým antifašistům a teď si jistě připadá jako akrobat, kterému se povedlo salto mortale. Doma se mu podařilo dostat ODS (a prezidenta) do izolace. Za pohraničními hvozdy si mne ruce spolkový kancléř Schröder, ale uznale se vyjádřila i opozice , rakouská vláda a představitelé vyhnaneckých organizací. Zároveň to vypadá tak, jako by u nás existovaly jen dva tábory: vláda a její kritici, co nechtějí dělat nic. Pak jsou tu ovšem ti, kteří jako já Paroubkovo „gesto“ za nedostatečné a nicotné.

Každý český politik, který by chtěl se sudetoněmeckým problémem“ něco dělat, se ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně jsou organizace vyhnaných a politici zemí, kde našli své útočiště. Žádají přinejmenším nějaké smířlivé gesto (k něčemu podobnému ostatně vyzval Českou republiku i Evropský parlament). Na druhé straně frustrovaná česká veřejnost, drážděná populistickými stranami. Proto se český odvážlivec snaží udělat něco, o čem dokáže českou veřejnost přesvědčit, že to vlastně vůbec nic neznamená, a zároveň namluvit těm, kterým jakoby vychází vstříc, že je to velkolepý vstřícný krok na samé hranici jeho možností. Když před osmi lety usiloval kancléř Kohl, aby německé odškodnění českým obětem nacismu bylo vyváženo gestem z české strany, octla se v česko-německé deklaraci obojaká formulace, kterou si každý ze signatářů vykládá jiným způsobem.

Nynější iniciativa Paroubkovy vlády v obojakosti výrazně pokročila. Týká se „německých antifašistů“, tj. „osob z řad někdejších československých občanů, zejména německé národnosti, žijících před druhou světovou válkou na území dnešní České republiky, které v období druhé světové války zůstaly věrny Československé republice a aktivně se účastnily boje za její osvobození nebo trpěly pod nacistickým terorem“ a po válce se nedočkaly zaslouženého uznání. Jde o vyjádření tohoto uznání, provázeného politováním a omluvou.

Vládní prohlášení je z mnoha hledisek problematické. Především vymezení okruhu osob, jichž se týká, je v podstatě převzaté z prezidentských dekretů č. 33/1945 Sb. a 108/1945 Sb. Nemění ani ň na dosavadním přístupu české politické reprezentace, podle něhož jsou Benešovy dekrety nedotknutelné, vyhnání bylo přiměřenou reakcí na nacistický teror a kritiku a politování je možné vyjadřovat jen tam, kde se šlo nad rámec, daný těmito právními normami. Kromě toho nejde o odškodnění, nýbrž o vyjádření uznání: a tady vzniká problém. Značná část „antifašistů“ jsou komunisté, kteří za zvýhodněných podmínek odešli budovat socialismus do sovětské zóny poraženého Německa. I oni byli poškozeni, a kdyby se jednalo o odškodnění, nebylo by důvodů je vynechat. Nezaslouží si však vůbec žádné uznání, protože jim šlo jen o nahrazení jedné nelidské diktatury druhou. V tomto ohledu se vládní prohlášení zcela zásadně odlišuje např. od ústeckého odhalení pamětní desky obětem protiněmeckého pogromu z července 1945: to je sice jen výrazem lítosti nad „excesem“, ale nemá v sobě dvojznačnost Paroubkova ocenění komunistů.

Vyslovením uznání se navíc odbojáři a oběti dělí do svou kategorií: na ty, kteří si zaslouží kromě uznání i odškodnění, a na ty, kteří se musí spokojit dobrým slovem. Jediným kritériem je přitom národnost.

Vládní gesto je přitom poznamenáno jakousi připotentočkovaností, a nejen v tom, že se vláda vůbec neodvážila navrhnout odškodnění. Proč se mluví o osobách „zejména německé národnosti“? Platí snad omluva i českým eskymákům? Proč se tolik zdůrazňuje, že jde jen o pár lidí? Omluva přece nic nestojí.

Paroubkova iniciativa je ze všeho, co bylo u nás v sudetoněmecké záležitosti dosud učiněno, tím nejméně důstojným. Jejím jediným pozitivem je to, že se navzdory ODS a Klausovi znovu potvrzuje: je tu otevřený problém, žije a bolí a dřív nebo později se s ním bude muset opravdu něco dělat. Zatím se to nepovedlo.

Mladá fronta Dnes 2. září 2005