ARCHIVKaždý za to může„Každý Němec, který byl v době války dospělý a neangažoval se proti nacismu, je podle mne podezřelý“, píše v Mladé frontě Dnes Martin Vopěnka (Paroubkovo zviditelnění a omluva, 30. srpna t.r.). A pokračuje: (Je) „podezřelý ze spáchání těch nejtěžších zločinů nebo přinejmenším z jejich schvalování a tolerování. Němci té doby, tím, že umožnili svůj zrůdný režim postavený na jejich nadřazenosti, jsou vskutku takto kolektivně podezřelí. Kdokoli se chce z tohoto kolektivního podezření vyvázat, nechť prokáže svou nevinu. A ne že my budeme muset prokazovat jeho vinu.“ Pan Vopěnka se hlásí k principu kolektivní viny tak pěkně a otevřeně, jak to snad u nás zatím ještě nikdo neudělal. Vyslovuje v té souvislosti jakousi obavu, že snad jeho zásadní postoj může být ovlivněn jeho židovstvím. Rád bych ho uklidnil, není tomu tak. Znal jsem a znám řadu Židů, od zesnulých Pavla Tigrida a Jiřího Loewyho až po některé své bývalé studenty z FSV UK, kteří názory pana Vopěnky nesdíleli a nesdílejí, přesně řečeno mysleli si a myslí si pravý opak. V tom tedy asi problém nebude. Dále jsou tu jisté nedůslednosti. Především, obráni a vyhnáni nebyli jen dospělí, ale i děti a mladiství. Zde zřejmě platí slova legendárního bojovníka za spravedlnost Karla Pazůra. Když mu vyčítali, že na přerovských šancích dal pobít i nemluvňata, odpověděl s andělskou přímočarostí: Veď čo sme s nimi mali robiť, keď sme im postrielali rodičov? Taky principy aritmetiky, na nichž staví pan Vopěnka, by měly být trochu rozvedeny. Biblický Bůh byl prý ochoten zachovat Sodomu pro deset spravedlivých; protože je nenašel, město zničil a spravedlivé z něj předtím vyvedl. My se teď prý omlouváme těm méně než deseti spravedlivým. Za prvé je zjevné, že tento princip byl v případě Německa a Němců porušen: ti, co bydleli v Sudetech, byli obráni a vyhnáni. Ti, co bydleli v sovětské zóně Německa, byli jen obráni. Ti, co měli to štěstí, že bydleli v americké, britské a francouzské zóně, nebyli ani obráni, ani vyhnáni. Obráni ani vyhnáni nebyli ani příslušníci německé menšiny v Dánsku, ani Alsasané ve Francii. nemělo by se do toho chaosu vnést trochu spravedlnosti a dodatečně obrat a někam vyhnat ty, na které se v roce 1945 nedostalo? A za druhé, jak se váží spravedliví? Jak se pozná, že je jich „méně než deset“? (Solženicyn kdesi cituje ruské přísloví, že kvůli jednomu spravedlivému bývá zachována celá vesnice, je to projev jakéhosi historického revisionismu?) Bylo by taky hezké opustit německé prostředí před válkou a za války (nikdo z nás ho neprožil „zevnitř“ německé společnosti) a vnést aritmetiku „méně než deset“ do prostředí českého. To znamená v citované pasáži z článku pana Vopěnky nahradit slova Němec, Němci, slovy Čech, Češi, a slovo nacismus slovem komunismus. Podle logiky pana Vopěnky jsme taky kolektivně podezřelí a kdo se chce z podezření vyvázat, měl by dokázat svou nevinu. Bude to mela, připomínající masové scény z grotesek Laurela a Hardyho. Pan Vopěnka může začít. 3. září 2005 |