ARCHIV

Nechme mu pár týdnů šanci!

Václav Havel musí teď mít špatné spaní. Klaus mu už podruhé utekl z lopaty, a tentokrát zatraceně vysoko.

Analogie s událostmi let 1997-8 je omračující: po letech ústrků od mocného, šikovného a arogantního premiéra zažil tehdejší prezident několik krátkých záchvěvů štěstí v Rudolfinu, několik měsíců více než dočasné Tošovského vlády a nakonec studenou sprchu v podobě opoziční smlouvy. Zůstal na Hradě ještě slabší a izolovanější než předtím, navíc vystaven ponižujícím konfrontacím s hulvátským premiérem.

Další jiskřička naděje svitla Havlovi na samém sklonku jeho prezidentské kariéry. Díky Zemanově vrtochu s objímáním stromů na Vysočině (nepochybuji, že to v tu chvíli myslel vážně – se stejnou vážností se občas prostitutka rozhodne udělat tlustou čáru za minulostí a vdát se, konce bývají stejné) vznikla ČSSD s lidskou tváří, nakloněná spolupráci s Hradem. Uzavřela spojenectví s dvěma menšími, tradičně prohradními stranami, které ovšem před volbami udělaly vše pro to, aby v nich propadly, a málem se jim to povedlo. Vláda, která tak vznikla, nebyla od počátku příliš stabilní, největší problémy byly s její nejnepatrnější součástí. Samotnou ČSSD pořádně rozkolísal Zemanův pokus o návrat. V prezidentské volbě třikrát neuspěla, naposled s „koaličním kandidátem“, který nepochybně obdržel pomazání od samotného exprezidenta. Zvítězil nenáviděný Klaus a rozvalí se teď na osiřelém Havlově trůně. Havlova stavba se opět sesypala a on je navíc v situaci bezmocného penzisty. Při slavnostní Klausově inauguraci bych nechtěl být v jeho kůži.

Osiřelá prezidentská lobby propadá podobné panice jako myšky, když do terária vnikne kobra. Vedou se kapitulantské řeči o tragédiích, pohřbech, konci vlády. Ti lidé si zjevně politickou moc nedovedou představit jinak než jako monopolní. Když ztratí šanci ovládat politický život do poslední maličkosti, propadají depresi. Snad jen premiér Špidla projevil jakousi střízlivou rozvahu a chuť bojovat. Pravda, nic jiného mu nezbývá – ale je dobře, že o tom aspoň ví.

Klaus byl ovšem zvolen prezidentem, nikoli diktátorem. Ne že by třeba neměl chuť prezidentskou funkci během jejího provádění malinko té diktátorské připodobnit a že by o to spousta jeho stoupenců nestála. Ale cesta k tomu není už předem vydlážděná. Prezident má ruce svázané svou funkcí a jeho prostředky jsou omezené. Nemůže taky bez okolků a hned provádět to, co leckdy právem vyčítal svému předchůdci. Bude pod veřejnou kontrolou. Páky, které má na vládní koalici, jsou velmi slabé, je spjat s opoziční stranou. V nezásadnějším rozhodnutí, které ho v prvních měsících čeká, ve jmenování soudců Ústavního soudu, je vázán souhlasem Senátu, který má vládní koalice pevně v rukou.

Nechci malovat situaci na růžovo. Špidlu čeká nepříjemná zkouška na sjezdu ČSSD: bude si muset znovu vybojovat svou pozici a nebude to mít lehké. Zemanovo křídlo ve straně ovšem v tuto chvíli není příliš silné, zažívá jakousi frustraci z totálního propadu svého Guru, nedisponuje žádnou charismatickou osobností, která by ho mohla nahradit, a vlastně nikým, o němž by se dalo říci, že projevil politické schopnosti. I kdyby Špidla svou předsednickou funkci neobhájil, nemusí to ani zdaleka znamenat, že se strana vrací do Zemanova područí.

Nebezpečí tichého souručenství ODS – KSČM – Zemanovci tu ovšem je. Může se uskutečnit jen tenkrát, když Zeman ČSSD znovu ovládne nebo když se ČSSD rozštěpí. V druhém případě by vládu nejspíš vytvořila ODS. To by se ale socialistům – těm prozemanovským i těm protizemanovským – moc nelíbilo. Bylo by také nutno zamezit konání předčasných voleb, v případě rozštěpení ČSSD by byly logické. Hysterie a kapitulantství by tedy bylo užitečné odložit na dobu, až se nejhorší z výše uvedených variant stane skutkem.

A hlavně: než padnou tvrdé a definitivní soudy, měl by Klaus dostat možnost předvést, co hodlá ve své funkci opravdu dělat. Žádnou zvlášť dlouhou, ovšem.

1. března 2003