ARCHIV

Závratná smělost premiéra Paroubka

Premiér Paroubek přišel s dlouho očekávaným vstřícným gestem vůči (sudeto)německým antifašistům a vzhledem k ohlasu doma i v zahraničí si teď jistě připadá jako akrobat, kterému se povedlo salto mortale. Doma se mu podařilo se mu dostat ODS (a prezidenta) do izolace: národovecká komunisticko-odéesácká fronta dostala povážlivou trhlinu. Za pohraničními hvozdy si spokojeně mne ruce spolkový kancléř Schröder, ale uznale se vyjádřila i opozice (Wolfgang Schäuble), rakouská vláda (kancléř Schüssel) a představitelé vyhnaneckých organizací (Erika Steinbachová, Bernd Posselt). Uznání zaznívá z médií odprava doleva. Je ovšem tahle euforie na místě?

Podstata ohavného hříchu české politiky z let 1945-6 je s postupujícím časem čím dál tím jasnější. Platí to ovšem pro nezaujaté pozorovatele. Bohužel vítězné demokratické velmoci, Velká Británie a USA, k takovým nezaujatým pozorovatelům nepatří, protože mají samy máslo na hlavě: čelní britští a američtí politici svým podpisem pod postupimské protokoly požehnali masové poválečné deportace německých civilistů a jejich dnešní nástupci by proto byli rádi, kdyby se celá záležitost potichu přešla.

Evropa nyní zažívá nebývale dlouhou epochu míru a poměrné stability a veřejnost i politici evropských zemí předpokládají, že tato idyla hned tak neskončí. To je důvod (samozřejmě nikoli jediný), proč se oni i veřejnost stále vracejí k poslední velké válce, která skončila před šedesáti lety. Státy, považované za nástupce nacistické Třetí říše (nejprve SRN, v posledních letech i Rakousko) se soustavně omlouvají odbojářům a obětem nacistického teroru a různě je odškodňují. Per analogiam jsou odškodňovány i oběti pozdějšího komunistického teroru ve střední a jihovýchodní Evropě. V této situaci není nepochopitelné, že o omluvu a odškodnění se už nějakou dobu hlásí i německé civilní oběti poválečných deportací.

Česká veřejnost trpí v této věci špatným svědomím. Špatné svědomí snadno nabuzuje hysterické reakce, zvlášť když je provázeno obavami z možných následků (např. obavami, že případné odškodnění či dokonce vracení konfiskovaného majetku hmotně postihne českou společnost a že návrat vyhnaných ohrozí základy její existence). Toho využívají dvě nejprůbojnější polistopadové strany, KSČM a ODS: národe, jsi ve velkém nebezpečí, ale neboj se, my tě ochráníme. Využívají nejistoty a obav veřejnosti a zároveň nejistoty a obavy živí.

O jakési zvládnutí „sudetoněmeckého problému“ se kdysi pokusil Václav Havel. Nechci zpochybňovat jeho nepochybně dobré úmysly: jenže Havel byl politický amatér. Neměl vůbec ponětí, o jak citlivý problém jde, předpokládal, že postižení se spokojí s dobrým slovem a že české veřejnosti je věc stejně jasná jako jemu, nepřipravil si žádný politický návrh a nestaral se o to, má-li k dispozici instrumenty, které by mu umožnily nějaké politické řešení prosadit. Umožnil tak ODS a komunistům, aby jeho iniciativy využívali jako odstrašujícího příkladu.

K zacementování problému výrazně přispěly restituce: Češi se rozhodli, že navrátí majetek těm, kterým jej kdysi zkonfiskovali komunisté. Mělo jít jen o „zmírnění následků některých majetkových křivd“, nicméně omezení spočívalo především v tom, že se vracel majetek zabavený po 25. únoru 1948. Datum je stanoveno účelově, aby se neotevřela cesta k restitucím toho, co bylo v roce 1945 zkonfiskováno sudetským Němcům. Ekonomové (např. i Václav Klaus) byli zpočátku z dobrých důvodů proti, ustoupili však tlaku lačné veřejnosti. Restituce s sebou přinesly obtížně řešitelné problémy: vznikla např. otázka, co s majetkem zkonfiskovaným po válce čs. občanům německé a maďarské národnosti. Nakonec byli restituováni i oni, i když polovičatě. Tím byla ovšem zároveň prolomena restituční hranice. Hlavní ovšem je, že restituce (všeobecně) se staly reálnou možností. Byla to obrovská politická chyba.

Od té doby se každý český politik, který by chtěl se sudetoněmeckým problémem“ něco dělat, ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně jsou organizace vyhnaných a politici zemí, kde našli své útočiště. Žádají většinou jen nějaké smířlivé gesto (k něčemu podobnému ostatně vyzval Českou republiku i Evropský parlament). Na druhé straně frustrovaná česká veřejnost, drážděná populistickými stranami. Snad proto se iniciativy, které je možné brát aspoň trochu vážně, dají spočítat na prstech jedné ruky, přišli s nimi politici bez silného zázemí (např. někdejší místopředseda vlády Mareš) a nakonec se je nepodařilo prosadit. Ti úspěšnější se snažili udělat něco, o čem dokáží českou veřejnost přesvědčit, že to vlastně vůbec nic neznamená, a zároveň namluvit těm, kterým jakoby vycházejí vstříc, že je to velkolepý vstřícný krok na samé hranici českých možností. Když před osmi lety usiloval kancléř Kohl, aby německé odškodnění českým obětem nacismu bylo vyváženo gestem z české strany, octla se v česko-německé deklaraci obojaká formulace, kterou si každý ze signatářů vykládá jiným způsobem. Německá strana se s tím bez problémů smířila, což pro české politiky do budoucna znamenalo velké povzbuzení.

Nynější iniciativa Paroubkovy vlády je ještě dokonalejším zhmotněním této obojakosti. Týká se „německých antifašistů“, tj. „osob z řad někdejších československých občanů, zejména německé národnosti, žijících před druhou světovou válkou na území dnešní České republiky, které v období druhé světové války zůstaly věrny Československé republice a aktivně se účastnily boje za její osvobození nebo trpěly pod nacistickým terorem“ a po válce se nedočkaly zaslouženého uznání. Jde o vyjádření tohoto uznání, provázeného politováním a omluvou.

Vládní prohlášení je z mnoha hledisek problematické. Především vymezení okruhu osob, jichž se týká, je v podstatě převzaté z prezidentských dekretů č. 33/1945 Sb. a 108/1945 Sb. Nemění ani ň na dosavadním přístupu české politické reprezentace, podle něhož jsou Benešovy dekrety nedotknutelné, vyhnání bylo přiměřenou reakcí na nacistický teror a kritiku a politování je možné vyjadřovat jen tam, kde se šlo nad rámec takto vymezený. Nejde přitom o odškodnění, nýbrž o vyjádření uznání: a tady vzniká problém. Značná část „antifašistů“ jsou komunisté, kteří většinou dobrovolně a za zvýhodněných podmínek odešli budovat socialismus do sovětské zóny poraženého Německa. I oni byli poškozeni, a kdyby se jednalo o odškodnění, nebylo by důvodů je vynechat. Nezaslouží si však vůbec žádné uznání, protože jim šlo jen o nahrazení jedné nelidské diktatury druhou. V tomto ohledu se vládní prohlášení zcela zásadně odlišuje např. od ústeckého odhalení pamětní desky obětem protiněmeckého pogromu z července 1945: i tady jde jen o výraz lítosti nad „excesem“, ale nemá v sobě dvojznačnost Paroubkova ocenění komunistů. Jde o něco, co by se muselo udělat i tenkrát, pokud bychom spolu s excesy odsoudili i samotný „odsun“.

Vyslovením uznání se navíc odbojáři a oběti dělí do svou kategorií: na ty, kteří si zaslouží kromě uznání i odškodnění, a na ty, kteří se musí spokojit dobrým slovem. Jediným kritériem je přitom národnost.

Navíc je Paroubkovo gesto poznamenáno jakousi připotentočkovaností, a nejen v tom, že se vláda vůbec neodvážila navrhnout odškodnění. Proč se mluví o osobách „zejména německé národnosti“? Platí snad omluva i českým eskymákům? Proč se tolik zdůrazňuje, že jde jen o pár lidí? Omluva přece nic nestojí. Pokud se vláda se polekala vlastní smělosti, je tento strach víc než nadbytečný.

Paroubkova iniciativa je ze všeho, co bylo u nás v sudetoněmecké záležitosti dosud učiněno, tím nejméně důstojným. Polehčující okolností může být snad jen to, že mandát vlády je mizivý a její postavení víc než otřesené. A jediným pozitivem je to, že se navzdory ODS a Klausovi znovu potvrzuje: je tu otevřený problém, žije a bolí a dřív nebo později se s ním bude muset opravdu něco dělat.

27. srpna 2005