ARCHIV

Jak daleko se nachází Maďarsko?
Ta blízká vzdálená země

Maďarsko představuje pro hodně i současných Čechů něco nesrozumitelného, lehce komického, zaostalého a nepřátelského. Maďarům chybí naše demokratické tradice, náš vyspělý průmysl, náš smysl pro humor. Opravdu?

Své demokratické tradice poněkud přeceňujeme. Navíc jsme se jich v letech 1945-1948 dobrovolně zřekli ve prospěch rudého samoděržaví. Průmysl jsme sdíleli s našimi Němci, v roce 1945 jsme jim jejich díl zrekvírovali a v dalších čtyřiceti letech všechno dohromady důkladně zplundrovali. Náš smysl pro humor se projevuje mimo jiné tím, že se pošklebujeme sousedům. Když dostaneme přes nos, připadáme si jako ti nejopovrženíhodnější na světě. Je zajímavé zkonfrontovat náš optimistický náhled na sebe samy s tím, jak nás viděli naši - dnes už bývalí - maďarští sousedé.

Dva úhly pohledu

Hrdina maďarského protifašistického odboje Endre Bajcsy-Zsilinszky, popravený v roce 1944 Szálasiho režimem, píše kdesi s pohrdáním o "českém národě, který byl po staletí odsouzen ke služebné úloze a jen v důsledku různých neuvěřitelných chytráctví a fantastických náhod se dopachtil k širšímu středoevropskému významu". To je soud paušální, příkrý a nespravedlivý. Je ovšem dobré se občas podívat do zrcadla, jak nás vidí jiní, i když je to zrcadlo pokřivené. (Pohoršený český čtenář nechť si vzpomene na Masarykovu Novou Evropu, kde se hovoří o "mongolských Maďarech", jejichž stát je bez hlubší kultury).

To je jen jedna strana maďarského pohledu na Čechy, dnes málo exponovaná. Zároveň maďarští intelektuálové i v době, kdy byly česko-maďarské vztahy nejnapjatější, s jakousi lehkou závistí a jistým nadhodnocením sledovali českou "poměšťanštěnou", a tedy vyspělejší společnost (Česká republika přece jen leží na západ od Maďarska…). A byli mezi nimi i vyslovení přátelé. Významný maďarský spisovatel László Németh se naučil česky a stal se jakýmsi mučedníkem česko-maďarské vzájemnosti, protože ve snaze o propagaci české kultury přeložil i několik děl Aloise Jiráska. V osmdesátých letech minulého století nikdy nechyběly za výklady budapešťských knihkupectví knížky českých spisovatelů, těch u nás povolených (Hrabal, Páral), i zakázaných (Milan Kundera). V kinech se hrály Formanovy filmy. Někdy v polovině osmdesátých let (dřív, než ho komunistický vůdce Kádár stačil z posledních sil "znormalizovat") vyšlo péčí Csaby G. Kisse "české" číslo časopisu Tiszatáj (Potisí), kromě jiného s úryvkem z Masaryka. Česká vstřícnost na poli kultury byla a je zatím bohužel menší.

František Palacký kdysi napsal: "Nebude v tom bohdá nic odporného ani urážlivého, když řeknu, že sumy neb facit národních ctností a nectností mohou být stejné, třebas koefficienti byli rozdílní." Totéž formulováno negativně zní: jedni za osmnáct, druzí za dvacet bez dvou (Maďaři říkají devatenáct a dvacet bez jedné). Ti druzí jsou jiní, což znamená, že kromě chyb, které jasně vidíme, mají i přednosti, které nám mohou unikat. Pokusím se shrnout maďarskou "podobnost v jinakosti" do několika bodů.

Integrace do Evropy

Poté, co se Maďaři na přelomu devátého a desátého století usídlili v karpatské kotlině, stali se na několik desetiletí postrachem kontinentu. Jejich loupeživé výpravy zasáhly až do jižní Itálie a severního Španělska. Převaha Evropy se nakonec prosadila: po drtivé porážce u Augsburgu (955) se zdálo, že poražení skončí stejně jako jejich četní předchůdci, zmizí a rozpustí se někde na evropském předpolí. Tehdejší maďarské elity se dokázaly během času v situaci orientovat. Přijaly (latinské, západní) křesťanství a jejich panovník, svatý Štěpán, získal (podle legendy od papeže Silvestra II.) královskou korunu. Tak se někdejší ugrofinské nájezdnické kmeny staly součástí křesťanské společnosti, založené na společné víře, zásadách a hodnotách. Což platí i pro dnešní sekularizovanou evropskou společnost. Je lehké využít vítězství. Je daleko obtížnější, ale většinou taky produktivnější, poučit se z porážky.

Nevlídné tektonické poměry

Míněno je to v přeneseném, historicko-politickém smyslu. Karpatská kotlina není od té české až tak daleko, ale rozdíly jsou nápadné: dvě největší pohromy středo- a východoevropských dějin, mongolská invaze v první polovině třináctého století a turecký zábor, se českým zemím prakticky vyhnuly. Maďary zasáhly plnou silou. Mongolský nájezd trval sice jen dva roky (1241-1242), ale země přišla o polovinu obyvatelstva. Turecká okupace trvala přes sto padesát let a její následky byly podobně pustošivé jako následky té ruské z minulého století. Obojí postihlo hlavně střed země, obývaný maďarským etnikem.

Rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867 bylo vykoupeno řetězem krvavých protihabsburských vzpour a povstání. Maďarská revoluce z let 1848-1849 byla Vídní potlačena mimořádně krutě. Za dobrodružnou politiku svých vlád z doby před druhou světovou válkou a během ní zaplatili Maďaři krutou daň: země byla válkou zpustošena, Budapešť, o niž se bojovalo jeden a půl měsíce, poničena tak, že následky jsou viditelné ještě dnes. Maďarský stalinismus, doprovázený navíc dusivou bídou, byl ještě o stupínek krutější než ten český. Po revoluci z podzimu 1956 následovala surová a nízká odveta, dirigovaná z Moskvy. Ve srovnání s maďarskými vypadají naše dějiny skoro jako idyla.

Fázový posun

V českých i v maďarských moderních dějinách se střídají období klidu a vzestupu s obdobími krizí a úpadku s jakýmsi časovým posunem: přitom chyby, které vedou ze vzestupu do krize, jsou na obou stranách velmi podobné a ani jedna strana nebyla v minulosti schopná se z omylů té druhé poučit. Je málo sporné, že rakousko-uherské vyrovnání bylo uzavřeno tak trochu na český účet. Vznikl podivný stát-nestát, který zajišťoval v Předlitavsku německou, v Zalitavsku maďarskou dominanci. Jeho podstatnou vlastností bylo, že se nedal reformovat, jen zbourat. Dřív, než se zřítil v kataklysmatu první světové války, zajistil Maďarům padesát let rozvoje a prosperity. Byla vykoupena útiskem nemaďarských národů.

O slavné době prvního československého státu se dá říci něco dosti podobného: byla to demokracie, jenže pro Čechy: už Slováci z ní měli o něco méně, o "menšinách" (včetně té maďarské na Slovensku) nemluvě. Masaryk by asi byl rád vztahy s Maďarskem nějak urovnal, i za cenu územních ústupků, jenže hrozil dominový efekt: ke slovu by se byli důrazně přihlásili i další. I předválečná ČSR byla fakticky mnohonárodním útvarem s "československou" (rozuměj českou) dominancí, který bylo velmi obtížné reformovat. Po Hitlerově nástupu už to nešlo. Maďarské vedení chtělo Hitlera využít a pod jeho ochrannými křídly dosáhlo krátké a velmi smrtelné prosperity. Skončila totální katastrofou.

Přibližně v té době se čeští politici začali paktovat pro změnu se Stalinem. Nakonec se Češi i Maďaři sešli ve společném sovětském lágru.

Trianon

V Trianonu, dvojici paláců ve Versailles, byla 4. června 1920 podepsaná mírová smlouva s Maďarskem. Rozpad tisícileté říše byl nevyhnutelný, emancipaci nemaďarských národů nebylo možné zastavit. Zároveň se ovšem octlo přes tři miliony Maďarů mimo rámec svého národního státu. Značná část jich obývala souvislé pásmo podle jeho hranic. Udělat národnostně zcela spravedlivé hranice nebylo vzhledem k promísení etnik možné. Bylo však možné udělat hranice spravedlivější. Vítězné mocnosti hlásaly zásadu sebeurčení národů, ale zvítězily strategické a hospodářské ohledy. USA se na závěrečné fázi jednání nepodílely a smlouvu nepodepsaly.

Maďaři v sousedních zemích (skoro milion se jich octl v ČSR) dostali statut "menšiny" a individuální, nikoliv kolektivní práva. Nebyli považováni za státotvorný element. Byli jen trpěni. Milion lidí se octlo ve státě, s nimž neměli nic společného, kde být nechtěli a který nebyl schopen jim nic rozumného nabídnout. To samozřejmě paktování maďarských politiků s Hitlerem neospravedlňuje, ale činí pochopitelným, proč Maďaři z jižního a jihovýchodního Slovenska v roce 1938 připojení k "mateřské" zemi přivítali. Po prohrané válce jim to bylo spočítáno: Benešovy dekrety je připravily o veškerý majetek a občanské svobody. Vyhnání západní Spojenci zabránili. Místo něho proběhla takzvaná výměna obyvatelstva (za jednoho Slováka z Maďarska, který se rozhodl "vrátit do vlasti", byl násilně vysídlen jeden Maďar: týkalo se to zhruba 90 tisíců lidí), deportace na nucené práce do českých zemí (45 tisíc; asi polovina se po pár letech mohla vrátit, zbytek neměl kam); takzvaná reslovakizace (násilná asimilace). Česká politika nese přinejmenším spoluzodpovědnost za tato hnusná opatření; při dělení federace jsme ji s radostí přenechali Slovákům.

Nacionalismus

Z pojmu nacionalismus se stalo jakési strašidlo. Nacionalismus je něco, co končí Hitlerem. Přitom i u nás se v minulosti rozumělo nacionalismu jinak. Národ je (třeba podle Masaryka, umírněného nacionalisty) společenství lidí, kteří si předsevzali něco společně vykonat. Podle toho, co to je, a podle toho, jakými (univerzálními) zásadami se při tom lidé řídí, je třeba jejich úsilí posuzovat.

Kromě toho plnil národ ve střední a jihovýchodní Evropě úlohu, kterou měl jinde stát (státnosti se zdejším malým národům velmi často nedostávalo - nikoli jejich vinou): instituce, jejímž smyslem je chránit a zmnožovat svobodu těch, které sdružuje. Instituce nehmotná, kterou nelze zakázat nebo rozpustit. Proto dokázali Maďaři (a taky Poláci) coby "nacionalisté" lépe vzdorovat ruskému útlaku než Češi se svým mystifikovaným a pokřiveným nacionalismem, ztělesněným jednou vrozenou demokratičností, po druhé čechoslovakismem, po třetí "socialismem s lidskou tváří".

Dnešní politická scéna

vyrostla z prostředí Kádárovy "měkké diktatury". Na změně systému se podílely tři okruhy: reformní křídlo Kádárovy Maďarské socialistické dělnické strany, disent (mírněji pronásledovaný a tedy silnější a političtější a než v "ČSSR") a "národní inteligence", za Kádára víceméně trpěná. (V Maďarsku se daleko výrazněji než u nás opozice k režimu dělila na "národně" a "západně" orientovanou). Kádárovská strana se zreformovala na Maďarskou socialistickou stranu (MSZP). Z disidentského okruhu vznikl Svaz svobodných demokratů (SZDSZ). Národní okruh vyprodukoval Maďarské demokratické fórum, vítěznou stranu prvních svobodných voleb. Svaz mladých demokratů (FIDESZ) se zrodil v posledních měsících kádárismu jako nezávislá organizace vysokoškolských studentů, pak tvořil spolu s SZDSZ liberální opozici k národně-konzervativnímu MDF. nakonec se s úspěchem přeorientoval na národně konzervativní stranu. V komunistickém Maďarsku neexistovaly satelitní potěmkinské pastrany a obnoveným tradičním stranám předkomunistické éry se příliš nedařilo: sociální demokracie se vůbec neprosadila, její místo zalehla MSZP. Nejsilnější maďarskou stranu z let 1945-8, Nezávislou stranu drobných hospodářů, zavedl po obnovení její populistický vůdce József Torgyán do záhuby. Také křesťanští demokraté nakonec zmizeli z parlamentní scény. Krajně pravicová "Strana maďarského života a spravedlnosti" (MIÉP) spisovatele Istvána Csurky (název odkazuje ke středovému uskupení horthyovského politického systému) se v parlamentu udržela jen jedno období. V současné době v Maďarsku fakticky existuje systém tří stran, přičemž SZDSZ se zatím nedaří hrát úlohu jazýčku na vahách a je odkázána na socialisty. Mezi vládními stranami a FIDESZem existuje obrovské napětí. Je zajímavé, že při tom při všem tam, kde jde o národní zájem, se dokáží domluvit: tak společně hlasovaly pro vstup Maďarska do EU a v podstatě společně hlasovaly i pro euroústavu. "Národní zájem" neslouží ke štěpení společnosti (jako u nás), ale k jejímu sjednocení. Nemohu si pomoci, je to projev vyššího stupně politické kultury.

Bohumil Doležal