ARCHIV

Postupim vlastníma očima

Je tu polovina letních prázdnin 2005 a tedy šedesáté výročí postupimské konference. Výročí, které se připomíná, ale neslaví, a to nejen proto, že šedesátých výročí je letos nepřeberně mnoho.

Samotným účastníkům bylo tehdy čím dál jasnější, že na jejich jednání již mnoho nezáleží. Konference musela vzít na vědomí řadu skutečností, její vlastní závěry už ale na vědomí nikdo vzít nemusel. Poválečné Německo proto nebylo politicky a hospodářsky jednotné ve shodě s postupimskými dohodami, ale rozdělené podle toho, kam došly jednotlivé armády ještě před konferencí.

Na dobových fotografiích vidíme konferenci tří velmocí, ve skutečnosti byla již Evropa ze hry, a o světě začaly – počínaje právě Postupimí – rozhodovat dvě mocnosti mimoevropské. Stejně klamné jako fotografie mohou být vzpomínky „očitých svědků“. Právě na této konferenci došlo k situaci, kterou z odstupu několika desetiletí a při znalosti dokumentů můžeme vidět mnohem ostřeji než přímý účastník z několika metrů. Stačí porovnat Churchillovo a Kissingerovo líčení téhož rozhovoru mezi Trumanem a Stalinem, jehož předmětem byl čerstvý vynález atomové pumy.

Churchill (Druhá světová válka): „Hlavní však bylo, abych zjistil, jaký účinek budou mít jeho slova na Stalina. Mám to pořád před očima, jako by se vše odehrálo včera. Byl zřejmě potěšen. Nějaká nová bomba! Pravděpodobně rozhodující v celé válce proti Japonsku! Takové štěstí! ...Byl jsem si jist, že vůbec nemá zdání o tom, co se mu říká. V jeho úsilí...nehrála atomová bomba žádnou roli. Kdyby měl sebemenší představu, jaký revoluční zvrat ve světových dějinách právě probíhá, jeho reakce by byla nasnadě: - Mnohokrát vám děkuji. Nemám samozřejmě žádné technické znalosti. Mohou se mí odborníci zítra ráno setkat s vašimi? - Ale jeho obličej si zachoval veselý a žoviální výraz. - Jak to šlo? - zeptal jsem se o něco později. - Na nic neptal, - odpověděl prezident. Byl jsem si proto jist, že Stalin v té době neměl žádné speciální znalosti o rozsáhlém výzkumu ani o výrobě, na kterou Spojené státy v hrdinsky hazardním gestu vynaložily přes čtyři sta miliónů liber.“

Kissinger (Umění diplomacie): „Snad nejvýznamnější událost v Postupimi se týkala otázky, která vůbec nebyla součástí formálního programu. V jedné chvíli si vzal Truman Stalina stranou, aby jej informoval o existenci atomové bomby. Stalin o ní samozřejmě již věděl od sovětských špionů. Dověděl se o ní dokonce dříve než Truman. Ve své paranoii nepochybně považoval Trumanovo sdělení za průhledný pokus jej zastrašit. Rozhodl se předstírat, že jej tato nová technologie nezajímá a bagatelizovat ji. Tato taktika ohledně nukleárních zbraní se nezměnila až do chvíle, kdy Sovětský svaz vyvinul své vlastní.“

Při vyšetřování kriminálních případů jsou očití svědci nejčastější příčinou justičních omylů. Při posuzování historie mohou být přímí účastníci právě tak zdrojem chybných závěrů. Porovnání obou ukázek nepotřebuje další komentář.

Prohlášení „Já byl u toho!“ může mezi různými argumenty působit jako trumfové eso. Ve skutečnosti ovšem žádným trumfem není. Ne že bychom tu a tam nebyli velmi blízko, nikdy si však nemůžeme být jisti, u čeho vlastně jsme.

Martin Vrba