ARCHIV

Václav Klaus coby tvůrce programu

Pád Špidlovy a Grossovy vlády, vleklá krize vládní koalice, ČSSD a vůbec celého systému vládnutí, kterou zažíváme zvlášť intenzívně v posledním roce, nejsou dány jen setrvale minimální vládní většinou v Poslanecké sněmovně. Během posledního volebního období se velmi výrazně změnil poměr sil na české politické scéně střídáním stráží v prezidentské funkci. Protože, nemylme se, vláda, která vznikla na základě voleb v roce 2002, nebyla vládou koalice ČSSD – KDU-ČSL – US-DEU, ale koalice ČSSD – KDU-ČSL – US-DEU a last but not least prezident Havel. Havel byl sice všeobecně a zvlášť v posledních měsících výkonu své funkce slabým prezidentem a jeho veřejná podpora ustavičně klesala. Přesto však znamenala velmi mnoho. V našem Kocourkově je podpora prezidenta pro vládu vždy podstatnou věcí: a tak v okamžiku, kdy Havla vystřídal Klaus, stal se ze Špidly apostata.

Na rozdíl od Havla je Klaus od počátku prezidentem opozice, která se energicky dere k moci a je ve stálém střetu s vládou. Proto Klaus vládu kritizuje, zároveň jí vnucuje své vedení (moderování politické diskuse) a v neposlední řadě formuluje zásady programu, kterým se proti vládě vymezuje.

Základní, klíčovou hodnotou tohoto programu je „politický systém liberální demokracie, který nutně vyžaduje občanský princip, spojený s přirozenou loajalitou lidí k vlastnímu národu a s elementárním pocitem národní identity“. Zhmotňuje se v národním státě.

Národní stát je podle Klause v současné době ohrožen ze dvou stran. Evropskou unií, která ho hrozí pohltit, a ideologií multikultutralismu, jež ho vydává v šanc skupinám přistěhovalců.

Evropská unie usiluje už nějakou dobu stát se jakýmsi superstátem s jednotným „evropským“ občanstvím. Podle Klause jde o voluntaristickou hru eurofilů, kteří se považují za neomylnou, historií posvěcenou a vyvolenou avantgardu (zjevně na rozdíl od bytostně skromného českého prezidenta, chce se nám dodat) a jsou si jisti, že smí vést pomýlené nebo dokonce bezradné zástupy „obyčejných lidí“, protože sami nejlépe vědí, co je pro ně dobré. Rozhodování se přesouvá ze státní na nadstátní úroveň, což znamená oslabení tradičních demokratických mechanismů, neoddělitelných od existence národního státu. Toto úsilí je i morálně pochybené, jeho protagonisté totiž zvyšují svou osobní moc, což jim umožňuje dělat politiku bez účasti občanů jednotlivých evropských zemí.

Proti evropskému superstátu Klaus staví vizi „organizace evropských států“ (rozuměj národních), která dospívá ke společným rozhodnutím na základě konsensu. Společenství států, nikoli občanů. A ač je mu to trochu proti mysli, nevidí v tuto chvíli jiné východisko, než postavit proti „ničím nebrzděnému aktivismu eurofilů“ konstruktivismus evropské většiny, která odmítá prázdné evropanství. Je zapotřebí, aby vznikl nový ústavní dokument, jehož posláním bude garantovat národním státům jejich základní práva podobně, jako ústava národního státu garantuje práva jeho občanů.

Tenhle projekt je hned v několika ohledech podezřelý. Kde začíná a kde končí „přirozená loajalita lidí k vlastnímu národu“ a „elementární pocit národní identity“? Provinil se Masaryk proti této přirozené loajalitě, když označil za falzifikáty údajné historické památky, jichž si drtivá většina národa vážila tak jako Klaus Miltona Friedmana? Nebo když zase proti drtivé většině národa zpochybnil tzv. rituální vraždu? Netolerujeme mu to dnes jen proto, že z něho posléze udělali podobnou modlu jakou byly kdysi Rukopisy? A má člověk právo odvolat se nehledě na elementární pocit národní identity a přirozenou loajalitu k vlastnímu národu proti němu k nějaké vyšší instanci, dejme tomu k Bohu? Společnost, která by to popírala, se vrací někam před reformaci: bude mít své kacíře a své čarodějnické procesy.

Evropská unie je jistě kritizovatelná, zejména Evropský parlament: jeho slabiny se projevily vrchovatě ve zdejších volbách: vzhledem k nezájmu veřejnosti a mizivé volební účasti se v nich prosadily různé nesmyslné politické útvary s nepatrnou veřejnou podporou. A takto zvolený orgán má být konkurencí ke státním parlamentům! Bylo by aspoň nyní daleko vhodnější a taky jednodušší, kdyby své zástupce vysílaly přímo národní parlamenty. Ale Klausova představa sdružení států, v němž platí zásada liberum veto (která spolehlivě rozloží cokoli, co sdružuje víc než tři – čtyři členy), je něco naprosto ujetého. Myšlenka reprezentativního evropského zákonodárného sboru, rozhodujícího ve vymezených případech kvalifikovanou většinou, je něco, bez čeho evropská organizace nemá v současné době žádný smysl. Bude-li takový sbor existovat, hrozí ovšem (nevím, zda je to správné sloveso) že by EU mohla fungovat i jako odvolací instance vůči „národním státům“ pro individua, která vykazují trestuhodný nedostatek přirozené loajality a elementárních pocitů.

Kritika EU je první bod, kde Klaus oslovuje širokou škálu politických subjektů od „umírněné“ ODS k „radikálním“ extremistickým a poloextremistickým uskupením.

Multikulturalismus je podle Klause ideologie, pro niž je výchozí entitou nikoli jednotlivec, nýbrž etnická nebo kulturní skupina. Prezident vychází z představy, že je „jakýsi nárok, obecné lidské právo potulovat se kdekoli po světě“. Zkrátka „ideologie, která říká, že máte emigrovat a nárokovat si tam svou civilizaci“. Multikulturalismus je ve své zvrhlosti podobný Marxovu učení: potlačuje elementární občanská práva lidí, kteří žijí v různých entitách. Proto proti němu Klaus staví tuto „normativní vizi“: „Když někdo chce emigrovat, nechť se přihlásí k asimilačnímu úmyslu. Nechť se chce stát občanem té země se vším všudy, co k tomu patří, místo toho, aby chtěl za každou cenu zůstat vším svým zakotvením příslušníkem země, kterou opustil.“

Nad tímto ideologizováním zůstává rozum stát. Masy obyvatel Afriky, Asie a Latinské Ameriky neuvedla do pohybu žádná ideologie multikulturalismu, ale snaha si přilepšit a velmi, velmi často dosti děsivá bída. Ideologie multikulturalismu vznikla post festum na Západě jako výraz potřeby vyrovnat se se společenstvími imigrantů. Smysluplná otázka přitom není, zda se mají asimilovat či ne, ale do jaké míry je nezbytné od nich žádat asimilaci a v čem je možné respektovat jejich odlišnost. Je to otázka praktická, nikoli ideologická, ale může ji řešit jen společnost, která má své pevné ideové základy, lidé, kteří v něco společně věří. Společnost nepevná inklinuje buď k jednomu, nebo k druhému extrému, k požadavku na asimilaci „se vším všudy“, nebo k bezbřehé toleranci typu „dopřejeme vám tu nejširší možnou svobodu realizovat vaše specifika, jen když nás necháte na pokoji“.

To je druhý bod, kde Klaus oslovuje i různá extrémní nacionalistická uskupení.

Dnešní situace je poznamenána definitivním krachem „disidentského“ politického konceptu, který se uplatnil po pádu bolševismu především díky Václavu Havlovi. Samovolně se vytváří politický systém s pevnými obrysy: na jedné straně postbrežněvovská „levice“ (KSČM a ČSSD), na druhé postfašistická „pravice“ (ODS a různí její extrémně nacionalističtí souputníci). Na čem jsou schopny se dohodnout? K tomu, aby stát vůbec fungoval, je nutný nějaký aspoň elementární konsensus. ODS se doposud velmi plánovitě snažila, aby byl co nejmenší, přesto na jednom se všichni shodnou a už to dostatečně prokázali: totiž na tom, že největší nebezpečí pro Českou republiku představují sudetští Němci. To prosím v situaci, kdy obyvatele (neříkám občany, Klaus by se zlobil) Západu ohrožuje doma i ve světě teror islámských radikálů a kdy komunistická Čína hospodářsky sílí, stává se zlenivělé Evropě nezvládnutelnou konkurencí a nehrozí jí žádné problémy s teroristy jednak kvůli jejímu postavení ve světě a jednak kvůli režimu, jenž je svou uzavřeností i širokými možnostmi pro policii, která se nemusí ohlížet na žádná lidská práva občanů, poměrně imunní proti jakémukoli teroru. Vypadá to, jako kdybychom žili na Marsu. Česká společnost, zdrogovaná svými kolektivními mindráky, se pohybuje mezi reálnými problémy dnešního světa s iluzorní jistotou náměsíčníka. Probuzení by mohlo být strašné.

23. července 2005