indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

18.7. - 23.7.2005

ARCHIV

Nebezpečí skutečná a fiktivní

Atentáty v egyptském Šarm aš-Šajchu neznamenají kromě toho, že poprvé přišel o život i český turista, nic nového: jsou další v řadě (masakr na Bali byl větší), a snad jen časový interval mezi útoky je čím dál tím kratší. Mohli bychom je brát tak, jako tsunami z minulých vánoc, zásah slepé přírodní síly. Problém je, že tentokrát zasáhl cílevědomý nepřítel. Akce sice nebyla zaměřena proti ČR a Čechům, potvrdila však nepřímo, že přes vyčůranou snahu českých vlád nijak moc nevyčnívat z řady jsme i my počítáni mezi „křižáky a sionisty“, byť i mezi ty málo nebezpečné.

Opět se potvrdilo, že sebevražedný atentátník je velmi účinná zbraň. Můžete to zlehčovat, jak chcete, ale ti lidé něčemu věří a jsou ochotni tomu obětovat život. S něčím podobným si samy o sobě nedokáží poradit ani nejmodernější zbraňové systémy.

„První svět“ může proti této víře postavit jen v podstatě marxistickou úpravu příkazu evangelií podělit se s chudými. Bohatství je hřích, bohatí ho nabyli na úkor chudých. Proto mají chudí právo si ho všemi prostředky nárokovat a bohatí povinnost jim vyhovět. V pozadí je poněkud vyčůraná idea, že když chudým část našeho bohatství postoupíme, učiníme je účastníky svého hříchu a bude s nimi rozumná řeč. Terorismus ztratí svou základnu.

Není úplně na místě bagatelizovat kontrast mezi bohatstvím a chudobou jako něco, co terorismus podněcuje – např. poukazem na to, že pachatelé pocházejí ze zámožných rodin. Bohatství odjakživa přitahovalo všechny nájezdníky, působí jako hmotná stimulace. Kromě této hmotné stimulace je tu ovšem víra, která chce ovládnout svět. Proto je velmi těžké předpokládat, že se protivník spokojí s tím, když se s ním poctivě rozdělíme o své hmotné statky. On chce všechno. A navíc má dojem, že Západ si je legitimitou svého bohatství nejistý. Věříme, že jsme svého bohatství dosáhli korektně, tj. prací? A když se v evangeliích se říká, že se má člověk rozdělit o své bohatství s chudými, znamená to, že by se měl dělit s flákači a lupiči? Způsob, jak na tyto a podobné otázky odpovíme, bude pro výsledek střetnutí rozhodující.

Pokud jde zvlášť o Českou republiku, vypadá to, že se budeme do budoucna muset zříci aspoň části našeho multikulturalismu, tj., jak pěkně říká pan prezident, domnělého „obecně lidského práva potulovat se kdekoli po světě“ a nárokovat si přitom svou civilizaci: čisté luxusní hotely s dobře vybavenými koupelnami a splachovacími WC jsou pro Usámovy stoupence snadným cílem. Vzhledem k tomu, že se to týká jen bohatších z nás, snadno to oželíme.

Znepokojivé je jen to, kde vidí čelní čeští politici v dnešní situaci hlavní nebezpečí. Pan prezident a ODS ruku v ruce s extrémní pravicí bojují proti evropskému superstátu, který nás chce připravit o suverenitu. V situaci nejméně příhodné na to, abychom ukájeli své emancipační mindráky. Vnější ohrožení, které poroste, by mělo českou politiku vést k podpoře evropské integrace s tím, že se v rámci EU zásadně postaví proti jakýmkoli pokusům o uvolňování transatlantické spolupráce. Zároveň by měla ČR v trámci EU ze všech svých sil čelit nemravným snahám fakticky vydat Izrael, v tuto chvíli jedinou skutečně frontovou zemi, společnému nepříteli.

A za druhé: skoro všichni čeští politici se s pravými i levými extremisty shodnou na tom, že další největší nebezpečí jsou sudetští Němci. Tato fobie má něco společného s antisemitismem (s obludnou tezí, že největším nebezpečím pro světový mír jsou Židé). Fascinováni dvojím fiktivním nebezpečím, evropským superstátem, který nás chce spolknout, a německým krajanským spolkem, který nás chce naopak vypudit, jsme schopni nacouvat pozpátku do tlamy islamistického krokodýla.

Mladá fronta Dnes 26. července 2006