ARCHIV

Klamné zklamání

Kdyby měl člověk reagovat na všechny rozhovory, v nichž se naše tuzemské celebrity vyjadřují k společenské situaci, nedělal by pomalu nic jiného. Proč tedy mezi moha jinými neignorovat i interview, které minulý týden poskytl Ladislav Smoljak Mladé frontě Dnes? Třebas proto, že k málokomu chovám takovou úctu jako k panu Smoljakovi.

Ladislav Smoljak nijak neskrývá své zklamání z polistopadového vývoje. Celá politická reprezentace zklamala, nedovedla využít ohromného nadšení z počátku 90. let, víru v budoucnost, ochotu uskrovnit se a přinést oběti, aby se přechod ke svobodě opravdu zdařil. Celá reprezentace znamená: v čele s Klausem, který se do historie zapíše jako záporná postava; právě on bude příštími generacemi odhalen jako ten, kdo to tu nejvíc brzdil. Podobný názor je možné tu a tam zaslechnout, třebaže málokdo jej dovede formulovat tak jasně a jednoznačně. A už proto stojí za komentář.

Před více než deseti lety se tu s patřičnou dávkou demagogie vyráběl mýtus o rozpačitém národě, který si nevěděl rady se svobodou a ponechán sám sobě by nejspíš dál tiše hnil v nějaké měkčí verzi socialismu, když tu náhle přišel nebojácný Klaus a dokázal rozhodující část voličů získat pro svou úchvatnou vizi svobodného světa, v němž se užitek měří ziskem a nic není zadarmo, ale každý přičinlivý člověk se tu o sebe dovede postarat. Kdyby však Václav Klaus skutečně získal národ pro tuto velkolepou ideu, byl by sám smeten po prvních čtyřech letech svého „vládnutí“, během něhož nezbankrotoval jediný průmyslový moloch a nebyla zprivatizována jediná banka.

Své vyznavače může ovšem získat i mýtus právě opačný, mýtus o národě, který se nadchnul pro svobodu a byl připraven přinést pro ni nemalé oběti, byl však podveden krátkozrakým Klausem, který všechno nadšení promrhal a všechny opravdu zásadní kroky soustavně brzdil. Toto vyprávění je však stejně hloupé jako to první. O nějakém uskrovnění nechtěl od samého počátku nikdo ani slyšet; když na posledním pražském předvolebním mítinku v červnu 1990(!) pronesl Valtr Komárek pár slov o tom, že si pokračující transformace vyžádá jisté oběti, které však národ ponese se stejnou noblesou a kulturností, s jakou svrhl totalitní režim, mluvil do tísnivého ticha, zakončeného vlažným potleskem, jakým se odměňuje ze slušnosti. Po takových řečnících tehdy nikdo netoužil. O to více mohl zaujmout muž se spokojeným úsměvem ve fotogenické tváři, podle nějž nebyla transformace žádným velkým problémem, stačilo jen vědět, jak na to.

Po všech peripetiích uplynulých šestnácti let (a zejména po poslední prezidentské volbě) lze bez výhrad souhlasit s názorem, že programem Václava Klause byl přede vším samotný Václav Klaus. Voliče nikdy nezískával žádnou vizí, natož nějakým –ismem, ale důsledně sebevědomým vystupováním. A, jak známo, dostatečně sebevědomým vystupováním je možné získat i letedlo na Srí-Lanku. (Ilustrativní je v této souvislosti příběh několika blouznivců, kteří se v roce 1998 rozhodli pozvednout prapor „pravicové politiky“ po té, co jej Klaus nepochopitelně pohodil do bláta: zatímco mávali znovu vztyčeným praporem a pachtili se s vysvětlováním liberalismu, Klausovi stačilo široce se usmát, zvolat Hlavu vzhůru! – a měl skoro všechny hlasy zase zpátky.)

Povídání o nevyužitém nadšení a promarněné šanci je jen další mnichovanskou bajkou na způsob „chtěli jsme, leč byli jsme podvedeni“. Klausův bankovní socialismus byl přitom střižen podle většinové objednávky: zachovat normalizační umělou zaměstnanost a liberalizovat maloobchodní ceny, aby se dalo chodit do trochu přívětivějších samoobsluh. O skutečné reformy stál tehdy málokdo, a nenašel se ani nikdo, kdo by dokázal přesvědčit národ o jejich nezbytnosti. Je to nejspíš škoda: komunismus byl tehdy ještě v živé paměti a odhodlaný reformátor by tedy nanejvýš zmnožil zisky sociálních demokratů. Po čtrnáctiletém odkladu je situace mnohem horší.

Abychom však nikomu nekřivdili: náš současný prezident rozhodně není brzdou národního úsilí ani nějakou žábou na prameni. Je něčím jiným, totiž naším zrcadlem.

Václav Klaus představuje podivnou kombinaci samolibosti, zbabělosti a nestoudnosti. A je tu ještě neutuchající a stále na odiv stavěná horečná aktivita, zakrývající docela obyčejnou lenost, tedy neochotu zabývat se skutečně důležitými a často nesnadnými, nebo alespoň otravnými úkoly; zkazky o Klausově pověstné pracovitosti bylo možné brát vážně nanejvýš do léta 2004, kdy se ukázalo, že prezident stále neodevzdal daňové přiznání za předchozí rok. (Ve srovnání s Klausem se považuji za mnohem línějšího, ale daňová přiznání podávám včas.)

Drtivá většina naší kulturní scény se nicméně před prezidentem z nepochopitelných důvodů servilně plazí, a Smoljakův kritický postoj proto zasluhuje sám o sobě obdiv. Komu čest, tomu čest.

A pokud jde o zklamání: podle etymologů je zklamání vyvedení z klamu, a za každé bychom měli být nakonec vděční.

Martin Vrba