ARCHIV

Přískokem vpřed

Jedním z mediálních témat minulého týdne se stala nadále neúnosná situace na naší nejstarší dálnici řečené dé-jedničce, spojující Prahu s Brnem. K věci nemohu poskytnout zasvěcený komentář a nehodlám ani předstírat, že problém má nějaké konečné řešení. Potíže s dálnicemi nejsou žádným „českým specifikem“ a všude se motají v tomtéž bludném kruhu: expandující automobilová doprava si vynucuje stavbu pohodlných a „rychlých“ silnic, pohodlné silnice pak lákají řidiče k stále častějším výjezdům a brzy se zaplní. Každá nová dálnice probouzí naději, že se tam či tam (kam bychom se ještě včera možná ani neodhodlali vyrazit) dostaneme nesrovnatelně rychleji než doposud; s takovou nadějí však není žádný řidič sám a každý brzy pozná, kolik dalších a dalších mělo (ve stejnou chvíli!) stejný nápad.

Ministr Šimonovský má zajisté pravdu v tom, že na údržbu a rekonstrukci dé-jedničky je třeba vynakládat mnohem víc peněz než doposud. Právě tak je nabíledni, že dálnice Praha-Hradec-Ostrava a Plzeň-České Budějovice-Brno staré dé-jedničce ulehčí, třebas jen do chvíle, než na nich provoz zhoustne do srovnatelné podoby. To ještě není argument proti dálnicím: přeplněné dálnice mohou zabíjet, ale tím se nijak neliší od starých silnic s nepřehlednými zatáčkami a s úseky nevhodnými k předjíždění...

Celá věc však stojí za pozornost ještě ze zcela jiného důvodu. Výstavba a údržba dálkových komunikací je totiž jedním z úkolů, který za vládu nemůže udělat nikdo jiný. Není jich mnoho, ale tím spíš by se jim každá vláda měla přednostně věnovat. Paradoxně jde právě o úkoly, ke kterým se vlády moc nemají, neboť se mnohem raději starají o věci, v nichž by se nemusely angažovat ani trochu. Příkladem může být na jedné straně neustále odkládaná privatizace bank z počátku devadesátých let, na straně druhé nové a nové finanční injekce nerentabilním podnikům.

Samostatnou kapitolou jsou pak samozřejmě návrhy zákonů. Je to již pár let, co poslanec Kužílek a senátor Žantovský vypracovali návrh zákona o přístupu k informacím. Martin Fendrych tehdy vysekl oběma pánům hlubokou poklonu: ukázali totiž, že existují zákony, které exekutiva vytvářet „nechce a možná ani neumí“. Šlo sice o objevování Ameriky, ale pan Fendrych měl naprostou pravdu. Věc lze dokonce pojmout ještě striktněji: exekutiva(!), lhostejno zda chce či nechce, umí či neumí, zákony vytvářet jednoduše nemá. Všechno je ale již natolik postavené na hlavu, že vláda je vnímána především jako navrhovatelka zákonů (Zeman jako čerstvý premiér sliboval dokonce proslulou „legislativní smršť“). Výsledek je očekávatelný: problémy, kvůli kterým zde je, odsouvá vláda z jednoho volebního období do druhého, ale přitom v jednom kuse něco dělá, všichni mají nabitý program a jsou často na hranici fyzického vyčerpání.

(Současné Paroubkovy a Sobotkovy tance kolem části živnostenského zákona, vyžadující povinné vydávání účtenek při nákupu nad 50 Kč, dokládají velmi pěkně, že vláda má pravidla dodržovat, ale nemá je vytvářet. Nařízení je nesmyslné, v trafikách a u malých stánků by jeho uplatnění vedlo k nepříjemně dlouhým frontám, živnostníci je většinou nedodržují, a ministr průmyslu – proč zrovna průmyslu? – proto nebude chtít, aby se Česká obchodní inspekce na vydávání účtenek zaměřovala. Tedy: vymyslíme zákon, který se nedá dodržovat, oznámíme, že z toho nebudeme dělat drama, ale když se nám někdo znelíbí, napaříme mu takovou pokutu, že se mu protočí panenky. A vzniklou džungli samozřejmě nazveme právním státem.)

Čtyřicet let zde stát plánoval výrobu a rozvoj služeb, i když to vůbec není jeho starost, a čtyřicet let se všichni tvářili, že to tak má být. Situace se pak stala zcela neúnosnou a během několika hodin šlo náhle veřejně prohlásit, že je to pitomost. Naše politika se patrně neumí pohybovat jinak než v přískocích, a třeba krize z konce roku 1997 je toho hezkým dokladem. Celé roky je vlastně všechno v nejlepším pořádku, a pak se ze dne na den zjistí, že takhle už to dál nejde. Ministři dnes předkládají zákony, ačkoli jim do nich nic není. Budeme se i v tomto případě ještě dlouhá léta tvářit, že to tak má být, než si jednoho dne na rovinu řekneme, že je to ptákovina?

Martin Vrba