ARCHIV

Zmatek v hlavách

„Co vede mladé lidi, narozené v Británii a vyšlé ze zázemí islámské kultury, aby začali páchat násilné zločiny proti tolerantní a multikulturní společnosti, v níž vyrostli?“, ptá se Jan Čulík v Lidových novinách z 14. července. Odpověď, kterou je schopen dát, je poněkud jednoduchá: „především dezorientace mládí a hodnotový zmatek“.

Jenže není náhodou zmatek hlavně v hlavách zastánců a hlasatelů té „tolerantní a multikulturní společnosti“? Když se k ní kriticky vyjádřil Václav Klaus, neprojevili její zastánci příliš mnoho tolerance. Ovšem, i Klausova odpověď na Čulíkovu otázku je jednoduchá: teroristy vede frustrace.

Příkladnou „multikulturní a tolerantní společností“ byl starověký Řím. Kdo vzal za svou jeho imperiální myšlenku, mohl si věřit, čemu chtěl. Římané se snažili „integrovat“ božstva všech národů, které ovládli. Stavěli jim v Římě chrámy. Dokonce i těm, které ještě neznali (protože se ty, co je ctili, zatím ještě nepodařilo ovládnout). To se jim stalo osudným. K neznámému bohu se přihlásili vyznavači víry, která byla pravým opakem multikulturality a tolerance: jen ten jejich Bůh je pravý a skutečný, ti ostatní jsou jen ohavné modly. Řada těchto lidí byli římskými občany, i když oni nebo jejich rodiče přišli z Orientu. Vyznavači multikulturality a tolerance se je pokusili ve jménu multikulturality a tolerance vyhladit, ale neúspěšně: nová netolerantní víra Římskou říši nejdřív ovládla, posléze přežila. Naše dnešní liberální demokracie je postavená na jejích příkazech a zásadách, i když v evropské ústavě o tom nesmí být ani slovo.

Multikulturalita a tolerance starých Římanů byla – obávám se, že stejně jako multikulturalita a tolerance naše – multikulturalitou a tolerancí lidí, kteří si nic nemyslí a o nic neusilují. Jejich posledním cílem je co nejpohodlněji se na světě zařídit a co nejdéle na něm vydržet. Budiž, o něco podobného nemůžeme podvědomě neusilovat všichni. Problém těch lidí byl (a je), že už neznali (neznají) nic, co by stálo za to, z tohoto hedonistického projektu za určitých okolností tu a tam trochu slevit. Jejich heslem bylo a je: přejme ostatním jejich pravdu, jen když nás nechají na pokoji.

Tato forma multikulturality a tolerance je ovšem – přes obrovskou technickou převahu naší civilizace - totálně bezbranná vůči těm, kteří něčemu věří, jsou nesnášenliví v tom smyslu, že to, čemu věří, považují za jedině správné, a jsou připraveni tomu obětovat své pohodlí a v krajním případě i vlastní život.

Tím nemá být řečeno, že by vůbec nezáleželo na tom, čemu ti lidé věří a čemu jsou ochotni se obětovat. Je podstatný rozdíl mezi Hospodinem, který sice Abraháma zkouší, ale nežádá na něm nakonec, aby obětoval svého syna, protože Hospodin je dobrý. A mezi Baalem, kterému je třeba obětovat děti. Křesťanství neovládlo starý Řím ohněm a mečem, ale tím, že jeho vyznavači věřili v dobrého Boha, nebyli ochotni tolerovat modly a byli schopni obojímu obětovat a v přemnoha případech tomu i obětovali svůj život.

Z toho plyne: člověk nemá právo obětovat šmahem pro svou víru jiné. Má však nejen právo, ale povinnost, bránit svůj život i životy jiných, když jsou ohroženy, a bránit je důsledně a energicky. Ani o trošičku méně, než je k účinné obraně potřebné, a ani o trošičku více, než si účinná obrana vyžaduje. Jsem přesvědčen o tom, že ve střetnutí těch, co si života váží a přesto chtějí vlastní životy nasazovat, s těmi, kteří si neváží ani životů cizích, ani životů vlastních, ti první vždycky vyhrajou. Stoupenci multikulturality a tolerance však nemají šanci ani proti prvním, ani proti druhým.

17. července 2005