indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

11.7. - 16.7.2005

ARCHIV

Co se dá ještě napravit

Jádro problému česko-sudetoněmeckého neporozumění je zaklet už ve výchozích pozicích obou společenství (respektive ve většinovém a elitou zformulovaném názoru na obou stranách).

Většina lidí na české straně (tj. většina těch, kterou ta záležitost nějak zajímá; nemalé části lidí je to prostě jedno) zastává zhruba následující stanovisko: jistě, stalo se tu leccos nepěkného, ale dá se to omluvit. Za prvé, Němci začali. Za druhé, provinili se daleko víc než my. Za třetí, něco podobného tenkrát dělali všichni. Za čtvrté, to co jsme provedli, nám povolili (nebo dokonce nařídili) mocní spojenci. Za páté, co se stalo, odestát se nemůže. Smyslem toho všeho je konstrukce pevného alibi před tváří historie.

Pokud jde o sudetoněmeckou stranu, neznám její stanoviska tak detailně jako ta česká, není to můj problém, je to problém jejich. Přesto si troufám říci, že v pohledu, jaký svým čtenářům předkládá např. Sudetendeutsche Zeitung, stojí proti sudetským Němcům názorově zcela jednotný protivník. Jeho stanovisko je úporná obhajoba neudržitelného. To ovšem není pravda: i na politické scéně se najdou lidé, jejichž stanovisko je více či méně odlišné od oficiálního (pravda, není jich mnoho). Zato mezi politickými publicisty je kritiků oficiálního stanoviska podstatně víc, v médiích se jim daří se prosazovat a dá se říci, že o „sudetoněmeckém problému“ probíhá jakási (byť v posledních letech poněkud uměle přitlumená) debata. Také se oficiální sudetoněmecká politická interpretace minulosti často soustřeďovala na nespornou křivdu, která se společenství stala, a poněkud stranou zůstala otázka vlastního podílu na katastrofě.

To je pochopitelné a bylo by nespravedlivé z toho vyvozovat nějaké dalekosáhlé důsledky. Sudetoněmecké společenství se šedesát let poté, co bylo vyhnáno, z posledních sil drží při životě. Obraz jednotného nepřítele je posiluje, vnitřní spory by je mohly úplně rozložit (proto byla před deseti lety iniciativa Smíření 95 přijata vedením SdL velmi rozpačitě: české účastníky ocenili, ale němečtí byli spíš napomenuti za dejme tomu nekázeň: proč narušili vnitřní jednotu a ignorovali vrcholné orgány sudetoněmecké komunity?)

Na postoji dr. Rudolfa Hilfa, který dává najevo už od doby, kdy spolu se mnou spoluinicioval vznik Smíření 95, je obdivuhodné to, že se z těchto stereotypů vymyká. Jeho text, zveřejněný v Událostech, je vstřícný. Vychází jako ze samozřejmosti z toho, že vina je na obou stranách, a nezabývá se otázkou, na které straně je větší, protože ví, že kdyby se jí zabýval, mohl by ohrozit to hlavní, o co jde, totiž nalezení způsobu, jak obě společenství usmířit. Úloha je to obtížná především proto, že v dnešní době je již zcela nemožné obnovit status quo ante a dr. Hilf to nepochybně ví.

K tomu, co dr. Hilf předložil, mám dvě navzájem související a více méně kritické poznámky.

Za prvé: nesdílím poněkud schematické a podle mého názoru nespravedlivé přesvědčení, že původní organické soužití českých a německých obyvatel zemí koruny české rozbil v 19. století nacionalismus, který logicky vedl nejprve k Hitlerovi a pak k vyhnání. (Tento názor u nás zastávají např. někteří konzervativní katolíci). O věci psal už kolega Mandler, nacionalismus měl zejména v případě české národní společnosti i své světlé stránky a není dnes překonán proto, že by se kompromitoval, ale proto, že jeho doba minula. Chtěl bych zmínit jen jeden aspekt věci: všechno, co se stalo po rok 1938 (rok 1938 už nezapočítávám), nebyly věci, které by se při troše dobré vůle na obou stranách nebyly daly urovnat a napravit. Nebylo nepředstavitelné, že donuceni vnějšími okolnostmi nebo jen vedeni vlastním přesvědčením usednou čeští a sudetoněmečtí politici jednou ke společnému stolu a vzájemný vztah obou komunit rozumně a pro obě strany přijatelně upraví. Německá okupace Čech a Moravy a německý teror na okupovaném území znamenaly něco, co bylo v německo-českých vztazích zcela bezprecedentní (český vztah k Němcům a k Německu nebyl nikdy jen zaslepená nenávist, ale jakási Hassliebe, bylo v něm hodně skrytého a nepřiznaného, občas i přiznaného obdivu; jeho stopy nalezneme i v nejproblematičtější Masarykově knize, v politickém pamfletu Nová Evropa). Politické vyrovnání, o němž jsem hovořil, se stalo mimořádně obtížným. Události po roce 1945 (český teror na sudetoněmeckých územích a následné vyhnání) jistě nebylo ani jedinou myslitelnou, ani přiměřenou reakcí na to, co se stalo za války, a je to na hony vzdáleno jakékoli spravedlnosti. Přispěl však rozhodným a osudovým způsobem k tomu, že vznikla situace v podstatě bezvýchodná a neřešitelná: jakési zabetonované bezpráví. Během času se její bezvýchodnost a neřešitelnost čím dál tím víc prohlubovala, možnosti nápravy zmenšovaly až po dnešní „zmírnění následků některých křivd“.

Za druhé: v dnešní době neexistuje „sudetoněmecká národní skupina“ jako souměřitelný partner pro českou národní společnost v tom smyslu, že by na ni bylo možné např. klást tytéž nároky. Existuje společenství lidí, vázaných ke společné vlasti, kterou museli před šedesáti lety opustit. Nejmladším je hodně přes šedesát let. To, že k řízení svých věcí angažovali některé mladší ambiciózní politiky, nás nesmí klamat. Lze si jen ztěží představit to, co bylo myslitelné ještě v roce 1937, totiž že by si vedení SdL sedlo s českou politickou reprezentací k jednání o tom, jak obnovit historické soužití Čechů a Němců v českých zemích. To prostě touto formou obnovit nejde, je to technicky neproveditelné. Je ovšem představitelné, že se sudetoněmecká a česká politická reprezentace sejdou, aby probraly to, co vyplývá z problematické minulosti a dohodly se na tom, jak zmírnit následky některých křivd. To by se naopak stát mělo, v duchu Smíření 95.

V této souvislosti bych rád zmínil jedno v sudetoněmeckých diskusích frekventované téma, téma genocidy. Bylo vyhnání sudetských Němců genocidou? Je nesporné, že sudetoněmecká národní skupina byla vyhnáním a dlouhým vyhnanstvím prakticky zničena. Ti, co obývali tyto oblasti do roku 1918, měli dohromady společné jedno (a měli to společné i s Čechy, ač to Češi neradi slyší): byli to v politickém slova smyslu Rakušané. Stejně jako se Češi plným právem svého rakušanství vzdali ve prospěch nejprve fiktivního „českoslovenství“ a později poctivého češství, rezignovali sudetští Němci na své rakušanství ze stejně pochopitelných a legitimních důvodů ve prospěch budoucí příslušnosti k německému národnímu státu (tento obrat začal ostatně už někdy v roce 1848). „Sudetoněmecká národní skupina“ jako politický celek tak byla velmi podstatně oslabena. Pak přišel Hitler, ale to je už jiná kapitola, rozhodnutí padlo dávno před Hitlerem. I proto bych dával přednost názoru, který před časem v F.A.Z. formuloval americký profesor Norman M. Naimark }Článek jsme zveřejnili na pokračování, pokračování není problém si v archivu Událostí dohledat), totiž že šlo o velmi brutální etnickou čistku.

17. července 2005