ARCHIV

Nová tvář války

Nová tvář války je to, co už pár let zažíváme (jasně a zřetelně od 11. září 2001); zatím díky bohu z povzdálí, ale nemusí tomu tak být navždy. Pokrok v technice válečných operací znamenal v posledních tři sta letech vždycky prolomení konvencí. A prolomení konvencí s sebou neslo vždycky barbarizaci. Teď například stojíme tváří v tvář nevyhlášené a neomezené partyzánské válce, která se odehrává na teritoriu vyspělého Západu: útočníci nerozlišují mezi civilisty a ozbrojenci, útočí plošně a bezohledně. Mrtví se zatím počítají „jen“ na tisíce. V Evropě prozatím na stovky.

Hlavní starostí evropských intelektuálů je, abychom tváří v tvář tomuto ohrožení uchránili naše vymoženosti na poli občanských práv a svobod. Pokud bychom se jich vzdali, uděláme to, co od nás teroristé chtějí, a vlastně prohrajeme.

Starost o úroveň občanských práv a svobod v nové situaci je pochopitelná a chvályhodná. Zároveň mi připadá trochu akademická. Chtělo by to upřesnit. Není například pravda, že nepřítel na nás chce, abychom se svých práv a svobod vzdali. Nepřítel nás chce zničit. Také je třeba vzít v úvahu, že pokud naše společnost ztratí schopnost fungovat, práva a svobody nebudou mít žádný smysl. V současné době to nebezpečí nehrozí – atentáty jsou zatím sporadické a počet obětí nedosahuje toho stupně, aby to na delší dobu ochromilo denní provoz společnosti.

Není ale důvod, proč by tomu tak mělo být navždycky. Záleží na dalším vývoji a dostupnosti technik masového zabíjení a na tom, jak poroste počet lidí, kteří se chtějí podílet na jejich používání. Když se nepodaří čelit islámskému teroru dnes, je eskalace nevyhnutelná. Pak nebudou umírat tisíce lidí, ale desetitisíce a statisíce.

Naše práva a svobody jsou odvozeny z víry v nezaměnitelnou hodnotu lidského života a v to, že si lidé jsou před Bohem (a proto taky před sebou navzájem) v této věci rovni. Liberální demokracie, jak se prosadila době osvícenství (přes všechny postmodernistické a postdemokratické teorie jsme se nedostali nikam dál) je světským ztělesněním této víry. Své víry se zříci nemůžeme a nechceme (pokud jsme si ji ovšem zachovali), to, co z ní v sekulární rovině vyplývá, není nedotknutelné. Pokud si to okolnosti vyžadují, můžeme míru svobody omezit: s tím, že o věci musí být napřed kvalifikovaná rozprava, omezení musí být přesně vymezené a musí být zaručeno, že až pominou zmíněné okolnosti, pomine i ono.

Nervozita z omezení občanských práv a svobod je zvlášť v českém prostředí pochopitelná. Máme všichni v dobré paměti vychcanou ideologii „diktatury proletariátu“, diktatury, která je dočasná, platí pro dobu zápasu s buržoazií. Jakmile bude buržoazie poražena, zřídí proletariát svobodu, jaká tu ještě nebyla. Mj. protože žádný proletariát ani žádná buržoazie neexistuje, mohla vykutálená teorie sloužit jako alibi pro státní teror nejhoršího druhu. To je ovšem odstrašující příklad.

Jsou ovšem odstrašující příklady i z druhé strany: například v dávných dějinách, k nimž se vztahujeme i my. Na počátku povstání Makabejských dodržovali židovští bojovníci zásadu, že v sobotu se nepracuje (a tedy ani nebojuje). Tak se některé židovské posádky nechaly vyvraždit. Nepřítel toho pochopitelně nestydatě zneužíval. Pak Židé od zásady pro tento případ ustoupili: mj. i díky tomu si vybojovali svobodu. A tady nešlo o porušení nějakých lidských dohodnutých pravidel, alem přímo Božího příkazu. Ve víře, že Bůh je schopný tento prohřešek odpustit.

Je tedy možné ubrat na fundamentalismu a obecném teoretizování tam, kde jde o základní jistoty, bez nichž společnost nemůže fungovat. Věci zásadní a věci praktické by neměly být v rozporu. Na jistá omezení našich svobod jsme ostatně už přistoupili: na letištích, při vstupu do „citlivých“ institucí a zařízení se podrobujeme kontrolám, které zasahují, dalo by se říci, do naší osobní „suverenity“. Samozřejmě že je třeba dbát na to, abychom v omezeních nezašli ani o centimetr dál, než je nezbytné v ochraně našich elementárních zájmů. Ale stejně úzkostlivě je třeba dbát na to, abychom nezanedbali nic, co je nezbytné v obraně před nepřítelem, který nemá žádné zábrany.

10. července 2005