indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

4.7. - 9.7.2005

ARCHIV

Když o StB píše P. Zídek

Petr Zídek v článku Když diletant píše o Státní bezpečnosti (LN 4. 7.) promluvil jistě z duše všem, kdo upřímně a z celého srdce nenávidí Jana Rejžka za to, že stále poukazuje na lidi, kteří jsou evidováni jako tajní spolupracovníci StB. Panu Zídkovi velice vadí, že Rejžek nevystudoval historii a nenapsal o StB žádný odborný článek. Je podle něj diletant.

Sám se sice podepisuje jako historik, ale píše pěkně neodborně. Oficiální seznamy evidovaných tajných spolupracovníků StB jsou prý „archivní pomůcka“. To není pravda. Jsou to úřední (elektronické a tištěné) informace pro veřejnost a vznikly na základě zákona. Každý občan, tedy i „diletant“, v nich může hledat, nacházet zajímavá jména, poukazovat na ně, a klást tím otázky. Právě to Rejžek soustavně dělá. Zákon od něj nevyžaduje historické studie – ostatně napsat ji o každém z těch evidovaných není v silách žádného jednotlivce.

Zídek dále píše: „Fakt, že je něčí jméno uvedeno v seznamech tajných spolupracovníků, neznamená sám o sobě vůbec nic. Najdeme zde pohromadě lidi, kteří s StB neměli nic společného, i aktivní a nebezpečné udavače.“ Také to zcela odporuje skutečnosti. Evidovaní tajní spolupracovníci měli bez ohledu na svou „kvalitu“ s StB společné toto: absolvovali konspirativní „vázací akt“, slíbili při něm písemně nebo ústně (!) spolupráci, zvolili si nebo přijali krycí jméno a obdrželi heslo pro neplánované schůzky s řídícím orgánem. Je toho dost, aby se kdokoli mohl oprávněně tázat.

Pan Zídek píše pochybně nejen jako historik, ale i jako člověk. Když Rejžek o zesnulém herci napíše, že „dle archivů ministerstva vnitra měl být v období 1957 až 1963 agentem StB“, „historik a redaktor LN“ to interpretuje takto: „aniž by se obtěžoval seznámit se alespoň zběžně s prameny, začne křičet: podívejte, on je na seznamu, to je ale gauner!“ Tento způsob argumentace zdá se mi být poněkud nestoudným. Nehledě k tomu, že zhruba u dvou třetin evidovaných tajných spolupracovníků kontrarozvědky StB, působící proti „vnitřnímu nepříteli“ v konečném období komunistického režimu, se nelze „s prameny“ seznamovat ani zběžně, protože příslušné svazky stačila StB po 17. 11. 1989 ještě zničit.

Petr Zídek si myslí, že je projevem „pouze pudu sebezáchovy“, když „česká společnost některé temné stránky své minulosti vytěsňuje ze svého kolektivního vědomí“. Má na takový názor samozřejmě nárok. Ale také lidé, kteří si myslí pravý opak, mají na svůj názor nárok. Je také pošetilá iluze domnívat se, že lze na stránkách novin vést „smysluplnou debatu“ o temné minulosti. Ale už poukazování na ni je potřebné. Pan Zídek se stal mluvčím těch, kdo v zájmu „pudu sebezáchovy“ chtějí zastrašit nebo alespoň zostudit ty, kteří to dělají. Jana Rejžka a podobně uvažující ovšem nezastraší. A ostuda u ostouzečů je jim šuma fuk.

Milan Churaň, historik a publicista