ARCHIV

Důvod k optimismu

Podíl policistů na útěku (či spíše zmizení) podezřelého pana Krejčíře je i nadále předmětem dohadů, naproti tomu případ Davida Berdycha jasně doložil velmi těsné propojení naší policie s kriminálním podsvětím. Přidejme k tomu pětimiliardový dluh, který byl nedávno odkoupen samotným dlužníkem za desetinu původní sumy (u nás na vsi se něčemu takovému říká krádež) a zbývá už jen malovat jásavý nápis: Vítejte v Latinské Americe!

Naše bezbrannost vůči zločinu by nás ovšem neměla překvapovat. Čtyřicet let zde zločinci vládli, a společnost se jich vlastními silami nedokázala zbavit. V překotném roce 1989 jsme zůstali posledními ve střední Evropě. Starý režim se nakonec sesypal teprve ve chvíli, kdy přestal vyhovovat samotným zločincům; pustit do oběhu lež (mrtvý student na Národní třídě) je pro skutečného zločince to úplně nejmenší.

Dlouhá životnost policejního státu je sama o sobě varovnou informací, na jejímž přeslechnutí jsme si dali záležet již v době převratu: o věci se raději vůbec nemluvilo. Že zde komunismus vydržel až do posledních minut studené války? A že se právě proto zhroutil tak rychle? Na tom už zpětně nic nezměníme a rozhodně si tím nenecháme tak hezkou a „veselou“ revoluci kazit. A při troše štěstí to můžeme úplně otočit: s čím se jiní hrabali tak dlouho, to jsme zvládli za deset dní. Svrhnout totalitu je pro demokraty našeho kalibru hotová hračka.

Předchůdce současného prezidenta dokázal na některé nešvary poukázat, neuměl však za ně přijmout spoluzodpovědnost a včas z politiky odejít. V Klausových představách – soudě podle jeho prvního projevu ve funkci hlavy státu - má být prezident jakýmsi na mysli neklesajícím dodavatelem sebevědomí a optimismu. Těžko nás to může zaskočit, oficiální optimismus jsme tu už jednou zažili. „Psi vyjí, ale karavana jde dál!“ volal statečně komunistický tajemník v jednom hezkém, optimistickém Dietlově seriálu. A je to tu zase: nenechejme se otrávit všelijakými sýčky a škarohlídy, hleďme raději s nadějí do budoucna. Keep smiling! Anebo jak dnes říkají Rusové: za cara se pila vodka, protože život byl jinak nesnesitelně těžký, kdežto za Stalina - aby byl ještě radostnější.

Nejpozději od roku 1996 je ovšem samotné setrvávání Václava Klause v politice spíše důvodem k ostražitosti než k optimismu. A přitom stačilo docela málo: okamžitě po odhalení falešných sponzorů podobné praktiky důrazně odsoudit a peníze vrátit. Takový postup by byl skutečně zdrojem optimismu do příštích let: dělají se chyby, ale existuje snaha je pojmenovat a napravit.

Klaus by pak slovo optimismus nemusel již nikdy vyslovit, a přece by se stal jeho zárukou. Místo toho zvolil cestu trapného zatloukání – a , světe div se, naše kulturní elity jej nadále prohlašovaly za čestného a zodpovědného. A mnoho lidí si možná oddychlo: korupce nám nevadí, alespoň nějaká jistota. Zejména alibisté se rádi uklidňují úslovím, že ryba smrdí od hlavy. Ať nikdo nekřičí, že smrdíme! Co nám taky zbývá, když nám vládnou takoví smraďoši. V politice se však s touto „moudrostí“ dlouho nevystačí: hlava tu smrdí vždy jen natolik, nakolik jí to zbytek ryby dovolí.

Byl bych nerad, kdyby má slova zněla jako hlas pesimisty. K opravdovému pesimismu začne být důvod teprve tehdy, až bude optimismus hlásán nejen prezidentem, ale též všemi možnými i nemožnými sdělovacími prostředky.

Martin Vrba