ARCHIV

Paroubek prolamuje bariéry

Okřídlená teze, s níž vstoupil Jiří Paroubek hlavním vchodem do Strakovky, zní: „Nevím, jestli jste si všimli, ale já ve svém jednání nejsem vůbec ideologicky zaujatý.“ Toto hrdé vyznání představuje v polistopadové české politice opravdu jisté novum, zvlášť když ho konfrontujeme s tím, co premiér už v prvních týdnech svého vládnutí začal uskutečňovat.

Z „kontaktů napříč politickým spektrem“ se uskutečnily pouze kontakty s KSČM: Dalo se to čekat, ODS o Paroubkovy nabídky zatím projevuje minimální zájem. Paroubek uspořádal jako první český politik pracovní schůzku své strany s vedením KSČM, při níž šlo o konzultace v oblasti zahraniční politiky, jakousi koordinaci činnosti při přijímání zákonů a o obsazování významných míst ve státní správě (NKÚ).

Také při návštěvě Číny premiér podle vlastních slov „prolomil určité bariéry“ (mj. zase i „ideologickou předpojatost části české společnosti“). Jeho čínský partner si pochvaloval českou pozici „jedné Číny“, zásadní český odpor k nezávislosti Tchaj-wanu, jakož i možnost, že se ČR v budoucnosti stane „čínskou základnou“ pro obchodní styky s EU. Paroubek se k tomu nijak nevyjádřil, pouze uvedl, že brzy ČR navštíví desítky tisíc Číňanů (to zní v souvislosti se „základnou“ dosti hrozivě) a odmítl specifikovat, jakým způsobem zmínil při jednání s čínským premiérem otázku lidských práv. Je to prý věc debaty, která nepatří v detailech na veřejnost.

Co tedy konkrétně znamená prolamování bariér ideologické zaujatosti? Jistě, KSČM je v současné době druhou nebo třetí nejsilnější českou stranou. Už ji nelze zakázat ani tvářit se, že neexistuje. Zároveň by se nemělo předstírat, že je to strana jako každá jiná. Je to nebezpečný prvek našeho politického systému. „Ideologická zaujatost“ je v této věci docela na místě.

Čína je země s obrovským hospodářským potenciálem. Bylo by úplně nesmyslné ji ignorovat. Zároveň je politicky málo prozíravé a kromě toho taky nemravné a nevěcné přehlížet, že je to pořád ještě totalitní stát ovládaný komunistickou ideologií. Realistická politika musí samozřejmě brát v úvahu možnosti mrňavé ČR vůči čínské supervelmoci, ale právě proto pro nás Čína znamená nejen obchodní výhody, ale také jakési latentní nebezpečí. A v případě, že by se např. rozhodla násilím anektovat Tchaj-wan, musí z toho česká politika vyvodit důsledky, i když pro ni budou jistě bolestné.

Bourání bariér, které provádí pan Paroubek, je z těchto hledisek věc víc než problematická. Pokračuje vlastně jen v tom, co před ním započali Kalus a Zeman. Jako vzor „ideologické předpojatosti“ má sloužit zjevně Václav Havel, nepolitický politik se sklonem k neplodným absolutizacím a kýčovitým ideologickým klišé. Klaus a zprostředkovaně i Zeman se od něj pokoušeli odrazit, zejména Klausova politika byla vzhledem k té Havlově vždycky emancipační. I když však člověk nemá svého předchůdce příliš v lásce a žárlí na něho, měl by si vždycky dát práci s tím, co musí odmítnout a na co by měl naopak navázat. Nejezdit do Číny a tvářit se, že KSČM neexistuje je samozřejmě nesmysl, ale tvářit se, že Čína a KSČM jsou země a strana jako každá jiná, taky. Klaus i Zeman ovšem byli taky ještě „ideologicky zaujatí“, oba dva jsou intelektuálové, stejně jako Havel a na rozdíl od Paroubka. O co Paroubkovi jde: co vyznává, čemu věří? Neznamená pro něho „ideologická nezaujatost“ úplnou bezzásadovost?

Politika nikdy není jen věcí techniky. Němečtí technologové moci se na počátku třicátých let spojili s Hitlerem, který byl „ideologicky zaujatý“, bohužel zvrhlým způsobem. Mysleli si, že ho využijí pro své cíle. Místo toho Hitler zničil nejdřív je a pak vlastní zemi a kromě toho půlku zeměkoule. Ještě že je ČR tak malá!

Mladá fronta Dnes 7. července 2005