ARCHIV

Úpis vlastní krví?

Lidové noviny přinesly 30. 6. t. r. tuto zprávu ČTK: „Herec Jan Skopeček rozšířil řady lidí, kteří se neoprávněně ocitli v oficiálních seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti.“ Rozhodl o tom den předtím Městský soud v Praze. Dospěl k nálezu, že herec byl jako tajný spolupracovník StB (TS) evidován neoprávněně a uložil ministerstvu vnitra, aby Skopečkovo jméno vymazalo z internetového seznamu a zamezilo tomu, aby se v budoucnosti objevilo v seznamech tištěných. Pravda zase jednou zvítězila.

Znalého člověka však soudní pravda nepřesvědčuje. Podle zprávy ČTK StB vedla na Skopečka svazek 11 let. Skopeček sám potvrdil, že „na ty schůzky chodil, protože jsem se bál tam nejít“, ale co na nich dělal, pokud o řekl, ze zprávy nevyplývá. V každém případě herec má naprosto čisté svědomí: „Říkal jsem si, nic jsi nepodepsal, tak o co jde“.

Také soudkyně Jaroslava Lobotková to přijímá za bernou minci. Svědci a listinné materiály podle ní neprokázali, že by Skopeček někdy podepsal spolupráci. „Spis pouze obsahuje zmínku o tom, že Skopeček spolupráci podepsal kdesi v hospodě. I kdyby takový akt existoval, nesplňoval by podle soudkyně podmínky tehdejších rozkazů StB.“ Tento nález soudu zavádí zcela nová kritéria pro posuzování bezúhonnosti evidovaných agentů StB: 1. Spolupráce byla jen tehdy spoluprací, když se k ní člověk zavázal písemně. 2. I kdyby to udělal, nesměl se podepsat v hospodě. Dělá si soudkyně z lidí blázny nebo vytváří zcela novou pohádku, že estébáci byli čerti, kterým se člověk musel vlastnoručně upsat, pokud možno vlastní krví, aby měly jeho činy nějakou platnost? Soudkyně se odvolává na „rozkazy“ platné v StB, ale patrně je vůbec nezná.

Pro práci se spolupracovníky StB platila naposled novelizovaná směrnice A-oper-I-3, která byla vydána rozkazem ministra vnitra ČSSR č. 3/78. Směrnice o vázacím aktu v článku č. 46, odst. 2, říkala: „Písemný závazek se nevyžaduje v případech, kdy by jeho podpis mohl ohrozit dobrý vztah získávaného TS ke spolupráci s kontrarozvědkou. V tomto případě postačí ústní souhlas získávaného TS.“ Článek č. 44, odst. 1, stanovil: „Vázací akt se provádí v prostředí, které zaručuje jeho utajení a ničím nerušený průběh. Nejvhodnější jsou k tomuto účelu vybrané místnosti umožňující konspirativní příchod a odchod získávaného TS.“ A tentýž článek v odst. 3 určoval: „Vázání TS provádí pracovník kontrarozvědky, který ho bude řídit. Příslušný náčelník rozhodne, zda se vázacího aktu zúčastní sám, nebo podle potřeby jím určený další pracovník.“

Z těchto ustanovení plyne, že obzvláště útlocitné povahy se mohly ke spolupráci s StB zavázat ústně. Směrnice neříkají, že se to nesmí stát v hospodě – to je přece prostředí, kde společnost tří lidí u nějakého stolu nevzbudí žádnou pozornost. Nikdo by neměl příliš důvěřovat lidem, kteří dnes tvrdí, že „nic nepodepsali“. Nebylo to totiž vůbec zapotřebí. A jestliže někdo naznačuje, že se mnoho let setkával s estébáky jen tak, snad aby s nimi hrál karty nebo se bavil o holkách, vzbuzuje nedůvěru ještě více. Bezúhonnost založená na tom, že člověk sice práskal, ale písemně se k tomu nezavázal („tak o co jde“), je jen k trpkému smíchu. Ne ovšem Městskému soudu v Praze. A novinám, které jeho rozhodnutí otiskly bez vysvětlení.

Milan Churaň, historik