ARCHIV

Špatně položené otázky

V jakémsi zvláštním duševním rozpoložení, bezprostředně po úspěšné debatě v poslaneckém klubu, vyjádřil prezidentský kandidát Sokol své uspokojení. Tentokrát se hovořilo o skutečných problémech a ne o pseudoproblémech jako předtím u sociálních demokratů. Kde se berou u člověka, jehož prý jeho političtí partneři nazývali „andělem míru“, takové klausovské manýry?

O tom, nač se ho ptali sociálnědemokratičtí poslanci, se můžeme jen dohadovat, zasedání klubu nebylo veřejné. Nejspíš byla řeč mj. o vyhnání sudetských Němců a kandidátově podpisu pod Smířením 95, o restitucích církevního majetku, o tom, komu patří Svatovítská katedrála, o školném, potratech, registrovaném partnerství a asi i o Sokolově strmé akademické kariéře. Většinu těchto záležitostí může prezident ovlivnit jen nepřímo. Nelze se ovšem divit, že by sociální demokraté byli rádi, kdyby jejich kandidát odpovídal jejich představám. Kdo chce dělat prezidentského kandidáta, musí být připraven na leccos. Pro toho, kdo chce dělat prezidentského kandidáta sociálním demokratům, to platí dvojnásob. A Sokol bude v první řadě kandidátem sociální demokracie, a ne zanikající USD-DEU.

Co vlastně je za Sokolovým kiksem? Neuvěřitelná naivita a diletantství? Více než mylná představa, že už je neodvolatelným prezidentem, která se ho zmocnila po harmonickém slyšení v klubu US-DEU? Uražená ješitnost? Selhání nervů? Jeho výrok zjevně vzbudil v řadách poslanců ČSSD pobouření. Poslanec Křeček se nechal slyšet: „Pokud si pan profesor Sokol myslí, že problémy sudetských Němců, vyrovnání s minulostí, problematika katedrály sv. Víta apod. jsou pseudoproblémy, tak to nevytváří základ spolupráce s budoucím prezidentem.“ Sokol je pod tlakem. Je si vědom, že jako prezident nemůže říkat to, co říkal jako prostý občan: své názory si tedy, jak zdůraznil, podrží, ale bude je pečlivě tajit. Jenže takoví tu přece už byli! K tomu, co už řekl o Smíření 95 a o svém budoucím prezidentském chování, přidává další koncese. Dušuje se, že se za „odsun“ sudetských Němců neomluví, protože se s tím neztotožňuje podstatná část občanů. Označení „Benešovy dekrety“ je podle něho „dehonestující označení, které dává do jednoho pytle celou kontinuitu československého práva a snaží se popřít legitimitu exilové vlády“. Bude to poslanci Křečkovi a spol. stačit, zvlášť když tu a tam kandidátovi uklouzne vyjádření, které přileje olej do ohně?

Základní chyba ovšem není v nedůstojných koncesích, vynucených okolnostmi. V tom, že dostává špatně položené otázky, resp. že na otázky, ať už špatné nebo dobré, je nucen dávat špatné odpovědi. Základní chyba je v tom, že se svými názory chce dělat prezidenta Křečkům. Pokud se v podstatné věci neshodnu s podstatnou částí občanů, budu se je snažit přesvědčit, a pokud mám politické ambice, budu v tom rámci usilovat všemi demokratickými prostředky o to, aby se Křečkové ocitli na politické periférii. Až se mi to povede, můžu pomýšlet na prezidentský úřad. Pokud chci být prezidentem rovnou, hned a bez toho, nezbude mi než s Křečky prskat.

Co vede vzdělaného a inteligentního člověka, jakým Jan Sokol bezesporu je, k tomu, aby ze sebe takhle dělal tajtrlíka? Je tu jedno psychologické vysvětlení, samozřejmě spekulace. My šťastnější si asi těžko dovedeme představit situaci lidí, kterým minulý režim už v nejcitlivější době, v dětství a mládí, z nelidských a absurdních důvodů bránil připravit se na to, k čemu měli talent a chuť. Z toho může vzniknout trauma, které postiženého provází celý život. A když pak režim padne a těmto lidem se najednou otevře sto bran ke společenskému vzestupu, chovají se jako dlouholetí trestanci, kterým se podařilo prokopat tunelem z vězeňské cely přímo do ložnice dívčího penzionu. Pohled na to není příliš povznášející.

22. února 2003