ARCHIV

Pokud právě obědváte

Patří už k zdejšímu folklóru, že během každého volebního období vzniká nějaká dobře viditelná Nová Strana, jejíž vývoj připomíná Cimrmanovy slavné operetní předehry: nejprve vyvolá velké očekávání a posléze velké zklamání. Navzdory smutné zkušenosti se však řada občanů nehodlá vzdát naděje, že právě nějaká (doposud) mimoparlamentní strana bude onou silou, která přispěje k celkové obrodě naší degenerujícího politiky.

Koncem loňského října prohlásil samotný exprezident Havel, že už ve volbách v roce 2006 nebo později se naši politici budou možná hodně divit: najednou začnou vítězit politické strany, které se jim zdají být okrajové, protože se nevyskytují v televizi. Ponechme stranou, že slova „nebo později“ činí z provokativního názoru ukázkovou banalitu: později znamená kdykoli až do skonání času, a nelze tedy popřít, že „později“ mohou přijít věci, kterým se budou divit úplně všichni. Náhlého vítězství okrajových stran se však rozhodně nedočkáme „už v roce 2006“.

Pokud má některá z mimoparlamentních stran skutečně šanci získat za rok nějaké zastoupení v Poslanecké sněmovně, pak jsou to čerstvě založení Nezávislí demokraté, a to (pochopitelně) především proto, že jeden z jejich protagonistů je zároveň jednou z nejznámějších televizních tváří.

Mediokracie, zdánlivě nová forma vlády, žije ve skutečnosti z dávno popsaných zákonitostí. Alexis de Tocqueville nastiňuje v jedné za svých úvah ten nejlepší postup, jak dokonale zničit mocnou aristokracii: neupírat jí velké legislativní pravomoci, ale vzdálit ji od obydlí chudých, zabránit, aby ovlivňovala každodenní zájmy občanů; dovolit jí raději účast na přípravě obecných státních zákonů než na řízení města, spíše jí ponechat podíl na řízení velkých společenských záležitostí než na vyřizování malých; nebrat jí okázalé znaky její velikosti, ale vytrhnout z jejích rukou srdce lidu, v němž je skutečný zdroj moci.

Na Tocquevillových slovech není nutné nic měnit, je však třeba připomenout, že k „srdci lidu“ lze ve věku elektronických médií proniknout ještě snáze a rychleji nežli vytrvalou starostí o každodenní drobné zájmy svých spoluobčanů. Dnes je možné stát se přímo členem jejich domácnosti, ba co víc, statisíců domácností zároveň. Obě strany „televizní krize“ z roku 2001 se chovaly poněkud hystericky, a nelze jim to vyčítat: všichni věděli, o jak velké věci se hraje.

I „sametová revoluce“ byla především telerevolucí, s fenoménem snadné cesty k srdci lidu jsme se však seznámili již za normalizace. Pánům Buchvaldkovi a Moučkovi stačilo tenkrát po několik večerů vystupovat moudře, rozhodně a sebevědomě v našich obývácích, a výsledek se brzy dostavil: oba byli zváni na různé debaty a porady, od obou se chtělo, aby pomohli s likvidací místních dlouhodobých problémů. Porevoluční období bylo pro politiky především zkouškou jejich hereckých schopností: vyhrát mohl jen ten, kdo nejlépe zahrál –přirozeně před kamerou - sebevědomého muže, schopného řešit problémy. Ty potom mohl klidně nechat dále bobtnat: konečně Moučka ani Buchvaldek žádný skutečný problém taky nikdy nevyřešili.

S Vladimírem Železným – neboť on je tou tváří, s níž si většina voličů Nezávislé demokraty ztotožní – by si žádná strana logicky vzato neměla nic začínat. Všichni vědí, že se účastnil podivné hry, která nás všechny stála deset miliard. Všichni právě tak vědí, že licenci na televizní vysílání získal kdysi na základě zcela jiného projektu, než jaký byl posléze realizován, a že se při svém krátkém pobytu v tuzemské politice stačil stát předsedou klubu komunistických senátorů(!). Portrét bezskrupulózního cynika doplňuje jeho moderování pořadu Volejte řediteli, v němž odpovídal na „divácké dotazy“, které mu zhotovovali jeho podřízení, pokud si je rovnou nepsal sám.

Jak ale věděl Tocqueville, zdrojem moci nejsou ani tak logické úvahy, jako prosté lidské city. A ty jsou jistě v dostatečné míře na straně doktora Železného: kdo jiný přál po několik let sobotu co sobotu svým spoluobčanům dobrou chuť, pokud právě obědvali?

Martin Vrba