ARCHIV

Klaus versus Beneš

Pan prezident se v článku Už je třeba říci rozhodné ne! (MfDnes 6.6.2005), přiznává, že po patnácti letech porušuje svého vlastního bobříka mlčení. Asi to nebylo rozhodnutí zcela uvážené. Ponechám stranou nestandardní názor pana prezidenta na to, že 60 let po válce jsme byli svědky „absence pokusů o vznik nové totalitární ideologie“, mezi které zřejmě komunismus podle pana prezidenta nepatří. Zaměřím se pouze na jádro jeho argumentace: „Naše země - se souhlasem vítězných mocností - využila tehdejší chvíle a jednoznačné atmosféry, v níž převládl názor, že je viníky světové války třeba potrestat a že je třeba řadou preventivních opatření zabránit vzniku války nové. Podílela se proto aktivně na transferu Němců z našeho území. Vytvoření etnicky čistého slovanského státu na našem území nebylo cílem nikoho (alespoň nikoho, jehož názor by bylo třeba brát vážně). Toto dnes tvrdit je nehoráznost, která nesmí zůstat bez odpovědi.“

Škoda, že pan prezident předtím, než vzal pero do ruky, si nepřečetl některé dobové materiály. Podobnou nehoráznost netvrdil totiž nikdo menší než vláda ve svém programu a nalezneme je v dobových publikacích. Tak např. D. Palečková v brožuře: Konfiskace nepřátelského majetku podle dekretu prezidenta republiky ze dne 25. října 1945 čís. 108 Sb. (Ministerstvo vnitra, Praha 1946) píše třeba toto:

„Podle vládního programu přijatého na první schůzi vlády dne 5. dubna 1945 v Košicích má býti hospodářství Československé republiky očištěno od všech Němců a Maďarů jakož i od všech zrádců a pomahačů, kteří, nestarajíce se o zájem národa, nýbrž jen a jen o svůj vlastní prospěch, příliš spěchali s tím, aby se přizpůsobili tzv. novému pořádku v Nové Evropě. ...“ Nebo k otázce potrestání: „V žádném případě nelze vycházet z toho, že konfiskace má povahu trestu. Dekret č. 108/45 Sb. je normou, vydanou v duchu Košického vládního programu, která sleduje především zájmy veřejné. Jeví-li se důsledek konfiskace subjektivně té které osobě jako trest, je to účinek druhotný, jemuž nebylo možno se vyhnouti, nejde však přes to o nějakou normu trestní.“

Ve shodě s uvedenými citacemi promlouvá také publikace Josefa Šebestíka a Zdeňka Lukeše Přehled předpisů o Němcích a osobách považovaných za Němce (Ministerstvo vnitra, Praha listopad 1946): „K tomu se podotýká, že dekrety o konfiskaci majetku č. 12/45, 108/45 Sb. a také dekret o národní správě č. 5/45 Sb. jsou založeny na zásadě etnické, to znamená, že se vztahují na osoby německé národnosti bez ohledu na státní příslušnost.“

Mohlo by se namítat, že to jsou výroky pouhých kováříčků. Připomeňme si proto alespoň jeden výrok mistra kováře samotného. V poselství Prozatímnímu Národnímu shromáždění 28. října 1945 řekl Edvard Beneš tuto památnou větu: „Naše geografická situace a historie naší země od 10. století tu může být dostatečným důvodem a dokladem k tomu, že toto konečné řešení německé otázky u nás je naprosto nezbytné, jedině správné a opravdu logické.“ Tedy žádná obava o mír, či strach z další totality, ani odplata za druhou světovou válku, ale celá naše historie od 10. století nás údajně opravňovaly k tomu, pro co si pan prezident vybral slovíčko „transfer“.

Viktor Dobal, překladatel a publicista