ARCHIV

Prezidentův státní mýtus

Václav Klaus se v poslední době stále častěji pouští do boje proti „přepisování dějin“, v Mladé frontě Dnes naposled 6. 6. v příspěvku Už je třeba říci rozhodné ne! Každý ví, že co se stalo, nemůže se odestát, „přepisování dějin“ jsou falešná slůvka. V. Klaus má na mysli výklady dějin a vychází z představy, že některé výklady jsou konečné a k těm, které jim odporují, „je třeba říci rozhodné ne“. Takovou představu nemůže sdílet veřejně žádný historik. E. Mandler nepřepisuje historii. Ve svém výkladu bere prostě v úvahu také fakta, která V. Klaus zcela opomíjí.

První československá republika nedokázala vyřešit své národnostní problémy a když toho koncem třicátých let začalo nacistické Německo využívat pro své expanzivní záměry, snažil se prezident Beneš vyřešit problém státu na úkor německé menšiny. V polovině září 1938 vyslal do Paříže ministra J. Nečase s tajným plánem, v němž Francii a Anglii navrhoval odstoupení malé části československého území Hitlerovi – „bylo by to asi 4 – 6000 km2“ – pod podmínkou „že by si vzal alespoň 1,500.000 až 2,000.000 německého obyvatelstva“. Tedy rok před začátkem války a dokonce ještě před Mnichovem chtěl Beneš po dohodě s Hitlerem vystěhovat do „říše“ polovinu až dvě třetiny československých občanů německé národnosti. Benešovy vlastnoručně psané instrukce J. Nečasovi byly v Česku publikovány již v roce 1957. Může je znát každý.

Benešův „pátý plán“, jak jej někteří historikové nazývají, v roce 1938 nevyšel, ale prezident na něj nikdy nezapomněl. Po vypuknutí války na něm dále pracoval a když v prosinci 1943 odejel na neblahou návštěvu do Moskvy, získal pro něj souhlas jak Stalina, tak moskevského vedení KSČ. Jeho představitelům vysvětlil „že porážka Německa bude takovou, že to skýtá jedinečnou historickou příležitost k radikálnímu očištění našeho státního území od německého živlu“. V. Klause pojem „etnická čistka“ patrně přímo uráží, ale jak jinak se dá interpretovat Benešovo „očištění od německého živlu“? Podle V. Klause “vytvoření etnicky čistého slovanského státu na našem území nebylo cílem nikoho“, tvrdit něco takového je prý „nehoráznost“. Ale E. Beneš takový cíl měl. Československé komunisty v Moskvě hned po výše citovaném výroku ujistil: „Budoucí republika bude státem Čechů, Slováků a Karpatských Ukrajinců. Bude státem národním a slovanským“. Podrobný zápis o několikadenním jednání Beneše s moskevským vedením KSČ byl v Česku publikován již v roce 1965. Každý se s ním může seznámit.

Proč vlastně Beneš usiloval o „stát národní a slovanský“? Rozhodně ne jen kvůli událostem za války. Dne 28. října 1945 to jednoznačně vysvětlil v projevu k Prozatímnímu národnímu shromáždění: „Naše geografická situace a historie naší země od 10. století tu může býti všem dostatečným důvodem a dokladem k tomu, že toto konečné řešení německé otázky u nás je naprosto nezbytné, jedině správné a opravdu logické.“ Válka prostě nebyla příčinou poválečného nuceného vysídlení Němců z Československa, jak dnes tvrdí státní mýtus a prezident Klaus. Byla „jedinečnou historickou příležitostí“ k němu. To viděl nesrovnatelně zasvěcenější prezident Beneš, přední aktér tehdejších událostí. Správně a opravdu logicky použil pro ně i pojem „konečné řešení“.

V. Klaus začal svůj článek exkurzí do doby před čtyřiceti lety a k časopisům Dějiny a současnost a Tvář. Pokud jde o ten prvně jmenovaný, prezidentova neznalost je sice charakteristická, ale stojí jen za tuto zmínku.

(Pozn.: autor článek poslal do MfD, kde nevyšel; úryvek pak zveřejnily LN jako čtenářský dopis. bd)

Milan Churaň, redaktor Dějin a současnosti 1963-65, 1968-69, 1990