ARCHIV

Metamorfózy EU a Česká republika

Pondělní tisková konference francouzského prezidenta vzbudila velký rozruch. Pro Chiracovy velkopansky neomalené způsoby je přitom snadné přehlédnout jádro věci.

Prezident napadl Českou republiku vlastně jen nepřímo, frontální útok směřoval proti signatářům prohlášení z Vilniusu a jmenovitě Rumunsku a Bulharsku. ČR se však vůbec nemůže tvářit, jako že se jí to netýká.

Jádro Chiracova sdělení je: za prvé, vstup do EU vyžaduje od kandidátů, aby se snažili o domluvu s celkem; není zodpovědné hned v první nesnadné záležitosti uplatňovat nezávislé stanovisko. A za druhé: výtka platí kandidátům, ne členským zemím, které podepsaly dopis osmi; členové EU jsou už tak říkajíc v rodině a mají tedy více práv než ti, kteří se teprve do rodiny hlásí.

Kandidáti mají tedy méně práv než členové, zato ale více povinností. V běžných organizacích je tomu samozřejmě tak, že adepti na členství nemají táž práva jako řádní členové. Právě proto však také nemívají tytéž povinnosti. Mělo by se jim tedy tolerovat to, co se bez dalšího toleruje některým členům.

Ještě závažnější jsou věci, které Chirac nezmínil, ale které ho zjevně podnítily k tak důraznému vystoupení. Kdosi z jeho okolí řekl, že kandidátské země sice chtějí těžit z finančních výhod členů EU, ale přitom nerespektují její politická pravidla a obyčeje (!). A v Bruselu prý zaznělo, že EU je také politickou organizací, jež si klade za cíl mj. být politickou a ekonomickou protiváhou USA.

Tohle ovšem kandidátským zemím nikdo neřekl. A asi ani nemohl, protože tato koncepce vykrystalizovala teprve v posledních týdnech. Sdílí ji mocná kontinentální skupina sdružená kolem Francie a Německa (disidenti jsou nepočetní a jejich tábor se drolí). Problém je v tom, že nová linie, jež se v EU začíná uplatňovat, je bohužel naprosto neslučitelná s českými národními zájmy.

Nová orientace EU se profiluje na případu Irák. USA se jím cítí být ohroženy, protože jej považují za jednu ze základen islámského terorismu, jenž proti nim vede nevyhlášenou krvavou partyzánskou válku. Evropa nepokládá souvislost mezi Irákem a terorismem za prokázanou. Demokratickým zemím je nesnesitelná představa, že by měly na někoho útočit, byť i jen preventivně. Proto často promeškají vhodný okamžik k legitimní sebeobraně. Odtud asi pramení ta široká řeka pacifismu, která zalila celý západní svět. Sklon veřejnosti k pacifismu (lidé se války docela pochopitelně bojí) je velkým pokušením pro politiky ve svízelné situaci (SPD a Schröder na podzim před volbami), aby se svezli v jejím proudu. Je také příležitostí pro země, které, jako Francie, už dlouho usilují emancipovat se od USA a restituovat své velmocenské postavení.

Obávám se, že nové evropské mocenské centrum nemá dost sil, aby uskutečnilo své ambiciózní plány stát se protiváhou USA. Tyto země dlouho poklidně vegetovaly, chráněny americkým jaderným deštníkem, budovaly si své sociální státy a do obrany investovaly jen nevyhnutelné minimum. Aby se mohly v soutěži s USA uplatnit, musí hledat spojence na východě, v Rusku a v Číně. Nebezpečnost islámského terorismu přitom zjevně podceňují.

Pro malé země střední a jihovýchodní Evropy znamená tato dobrodružná a nemravná politika obrovské nebezpečí. Teroristické ohrožení se týká i jich. Cítí, že slabá západní Evropa jim nebude moci účinně pomoci; a nejen to: bude ve své slabosti nucena dělat koncese novým silným východním partnerům. Snadno může nastat situace, že jim malé východoevropské země vydají všanc, protože jim buď nic jiného nezbude (jako po druhé světové válce), nebo se jim to prostě bude hodit, jako se před volbami hodilo Schröderovi svézt se po Američanech.

Bezpečnost české republiky musí být postavena na třech pilířích: evropská spolupráce, transatlantická spolupráce, regionální spolupráce. Nemůžeme se vzdát těsných vztahů k USA a nemůžeme nechat např. Rumunsko nebo Bulharsko na pospas hněvu pana Chiraca. A v Evropě musíme spolupracovat s těmi, kteří mají pro tyto naše potřeby pochopení.

Na rozdíl od různých euroskeptiků jsem přesvědčen, že vstup do EU je pro nás ekonomicky velmi výhodný a pro členské země znamená jistou oběť. To však není důvod k tomu, abychom spáchali národní harakiri. Do červnového referenda si musíme s našimi partnery v EU i v regionu ještě mnohé ujasnit.

Mladá fronta Dnes 22. února 2003