ARCHIV

Oslavy vítězství a jejich drobné problémy

Oslavy našeho vítězství nad Německem v druhé světové válce ztratily v posledních týdnech trochu na tempu. Poté,co vyvrcholily vztyčením pomníku a otevřením památníku dr. Beneše na Loretánském náměstí a v Sezimově Ústí (obě akce vzbudily zaslouženou mezinárodní pozornost), dostavily se jakési rozpaky. Na některých místech (Postoloprty, Brno, Přerov) se vzpomínalo na vraždění německých civilistů bezprostředně po válce. Česká televize přinesla o těchto událostech objektivní informace. Pravda, je to zcela v rámci stávající státní doktríny – nekritizuje se „transfer“ jako takový, ale pouze tzv. excesy, tj. různá masová zvěrstva – ale tím se problém přece jen udržuje tak říkajíc pootevřený. Znamená to snad, že by pozice nacionalistické fronty tří silných českých stran (ODS, KSČM, ČSSD) byla narušena?

Je to spíš signál toho, že zvlášť velká svinstva se ve společnosti, která si zachovává jistou úroveň občanských svobod, obtížně zametají pod koberec a že křeče fanatického nacionalismu v takovém prostředí nutně vyvolávají protireakce.

Podobně rozpačitě vyzněl zatím prezidentův útok na publicistu a historika E. Mandlera. Výzva učinit přítrž kritickému psaní o deportacích sudetských Němců a poválečném období všeobecně se zjevně zatím nesetkala s ohlasem, jaký si od ní její autor sliboval. Naopak, ozvalo se pár kritických hlasů (např. Petruška Šustrová a Gabriel Sedlák v LN). Samozřejmě dosud není všem dnům konec, ale rázná „masová akce“ hendrychovského typu se zatím nerozjela. Zdá se (ukázalo se to ostatně už v letech 1994-6), že Václav Klaus poněkud přeceňuje možnost regulovat svobodu tisku ekonomickými prostředky: nakonec se to nikdy neobešlo bez nasazení mocenských nástrojů.

Samozřejmě nechci tvrdit, že by se na události před šedesáti lety nemělo vzpomínat, nýbrž jen o to, že by se na ně mělo vzpomínat věcně. K tomu patří zaprvé nepřivlastňovat si vavříny, které nám nepatří. ČSR byla obětí druhé světové války. Její podíl na vítězství nad nacismem byl poměrně skrovný: nechci přitom nijak bagatelizovat hrdinství skutečných účastníků zahraničního i domácího odboje ani zastírat, že na postavení naší země ve válce se podílela dosti významnou měrou i indolence jejích předválečných spojenců. A za druhé k tomu patří nepřehlížet ošklivé fleky na naší poválečné historii (zdaleka se netýkají jen vyhnání sudetských Němců).

Tragické období německé okupace je zarámováno dvěma obdobími víceméně ostudnými, za něž neseme odpovědnost, kterou nám nikdo neodpáře: druhou a třetí (1945-8) republikou. Zatímco na krátké historii druhé republiky se do jisté míry podepsalo i zoufalství z bezvýchodné situace, třetí republika znamenala dobrovolnou cestu do nesvobody. Ať si pan prezident říká a píše, co chce.

Každopádně letošní oslavy Vítězství zatím nesplnily ta nejhorší očekávání. Je to trochu překvapivé: ovšem, komunisté by to byli dokázali lépe.

19. června 2001