ARCHIV

Werichův kamarád z Broadwaye

Zatím je ve hvězdách, budou-li oslavy Voskovcových stých narozenin také tak okázalé, jako v případě jeho životního blížence Wericha. Vlastně by mě to překvapilo: Werich byl náš národní umělec, Voskovec americký herec českého původu. Wericha znám, kam mi paměť sahá, o Voskovci jsem se dověděl mnohem později, nejspíš i proto, že předlistopadový režim se jej snažil připomínat co nejméně: Zdeněk Svěrák kdysi vyprávěl, jak po něm chtěli, aby v nějakém dětském pořadu říkal raději „Werich a jeho kamarád“.

Nebylo divu: Voskovcův návrat z první americké emigrace byl natolik krátký a rozpačitý, že to snad ani nebyl návrat – a jakápak potom „druhá“ emigrace? Můžeme právě tak říci: po válce už zůstal v USA.

Na životním příběhu obou klaunů nás nepřestává fascinovat, jak rozdílně tito dva nerozdělitelní prožívali druhou polovinu čtyřicátých let. A tedy právě ten čas, do něhož jsme se vrátili po skončení komunistického bezčasí. Je to doba, v níž mentálně pobýváme doposud, a bez návratu-nenávratu W+V jí dost dobře nelze vyprávět. Jistě, na rozdíl od Wericha měl Voskovec americkou ženu a francouzské vzdělání, a tudíž lepší „předpoklady“ stát se světoobčanem. Byl ale také vnímavější vůči „společenské realitě“? Na první pohled je to zbytečná otázka: jeho včasné podběhnutí železné opony přece mluví za vše. Přesto nesmíme opomenout značný časový rozdíl jejich poválečných návratů. Werich se vrátil v říjnu 1945, Voskovec až příští září. Werich tedy ještě zažil onu kolektivní ztrátu soudnosti, zvanou euforie, která v kritických okamžicích semele víceméně každého. Voskovec přijel až po jejím opadnutí (nic netrvá věčně, a euforie už vůbec ne) a nic mu nebránilo v poznání, že se vrací do nemocné země.

Významným broadwayským hercem se nakonec stal až ve své „druhé“ emigraci; v té první se mu podařilo získat angažmá na Broadwayi jen jednou, na samém sklonku války. S Werichem tehdy hráli dvě komické postavy v Shakespearově Bouři. Těžko soudit, nakolik poselství té hry přiživilo Voskovcovy poválečné rozpaky nad původní vlastí. Kdo by však chtěl v Bouři najít klíč k české – a možná evropské - tragédii 20. století, ten ho tam najde. Zrazený, podvedený Prospero se náhle stává pánem situace, a proti vší „historické logice“ říká: „Slušnost svede více nežli msta. Chci jenom, aby se káli, dál ani o píď ať nesahá můj hněv“.

Martin Vrba