ARCHIV

Přijímání pod obojí

V těchto dnech probíhají druhá kola přijímacích zkoušek na vysoké školy a univerzity a je tomu stejně rok co rok: mnoho uchazečů se na vysoké školy nedostane jen proto, že studiachtivých je moc, místa málo a o důvodech už se popsalo papíru víc, než se spotřebovalo na testy u přijímacích zkoušek. O jednom takovém důvodu, o němž doposud nebyla veřejná řeč je třeba se zmínit. Fakt, že se studenti hlásí na více vysokých škol najednou, je docela v pořádku, co je v nepořádku, jsou mravy, doprovázející reakci na kladné sdělení, že dotyčný byl na tu či onu vysokou školu přijat. Byl-li přijat na jednu, pravděpodobně na ni nastoupí. Byl-li přijat na dvě či více, a jsou tací, kteří skutečně uspěli, rozhodují se, na kterou školu nastoupit, a mají pro to svá nejrozmanitější kritéria. Jenže když se pro jednu ze škol definitivně rozhodnou, vůbec se neobtěžují (až na světlé výjimky) sdělit té nebo těm vysokým školám, na které byli přijati, ale zahájit tam studium nehodlají, že od svého úmyslu být zde studentem upustili. To jednotlivé fakulty zjistí až po zápisech nových studentů do prvních ročníků a hle, mnohdy se ukáže, že zapsaných studentů je méně, než přijatých, což znamená, že ti, kteří nebyli na tutéž školu přijati z kapacitních důvodů, mají prostě kvůli několika nezdvořákům smůlu. Ptát se, zda vysoké školy umožňují dalším v pořadí dodatečný zápis ke studiu, je zhola zbytečné. Tento stav je samozřejmě znám dlouhou dobu, jak ho řešit, na to doposud nikdo nepřišel, a zda Výzkumný ústav pro studium vysokého školství někdy takovýhle problém zkoumal, ba zda o něm vůbec kdy slyšel, si netroufám hádat, ale jsem ochoten o tom dosti vážně pochybovat, stejně jako výkonnosti a smysluplnosti této zbytečné a nákladné instituce. Diskrepance mezi počtem přijatých a nově zapsaných studentů dle všech průvodních znaků ponechává všechny chladnými, nepřijatí uchazeči ať si klidně počkají další rok.

Dalším neřešeným problémem je způsob takořka husitský, totiž přijímání pod obojí. Kdysi mě jedna studentka veřejné vysoké školy, na níž působím, požádala, zda smí můj seminář navštěvovat jednou za čtrnáct dní, neb studuje ještě jinou vysokou školu a tam by ráda v těch pauzičkách zase navštěvovala jiný seminář, který se s tím mým kryje. Nebyla sama, těch, kteří studují současně dvě vysoké školy, je poměrně dost a obávám se, že se nikdo nikdy nepokoušel spočítat, kolik. Proč to vědět je nasnadě: na jedné z těch dvou škol, které studují na státní útraty, zabírají místo jedné nebo jednomu, co se prostě nedostal nikam. Nadto zmíněný výzkumný ústav pro zkoumání vysokého školství uvádí ve statistikách počet studujících vysokoškoláků a to číslo je vždy nepřesné právě proto, že započítává nikoliv faktický počet jedinců, ale jedinců zapsaných třeba na dvou vysokých školách. V jednom akademickém bulletinu si jistý student možnost studia dvou vysokých škol velice pochvaloval a tvrdil, že je to dobrá cesta ke dvěma diplomům, v případě dvojdoktorského studia pak k dalším dvěma. Jako by šlo o sbírání pivních tácků, ne o studium hodné toho slova. Z hlediska onoho mladého diplomofila to možná výhodné je, z hlediska pedagogického je to dle mého soudu záležitost zcela skandální a nepřijatelná. Vnucuje se otázka, jak je možné studovat dvě vysoké školy najednou: buď je ona studentka či student tak geniální, že stihne studovat dvě vysoké školy, stihne v termínech všechny zkoušky a stačí na závěr napsat dvě diplomové práce (slyšel jsem v hostinci nedaleko jedné humanitní fakulty, jak se jistý student vychloubal, že jednu diplomovou práci obhájil na dvou vysokých školách v rozmezí půl roku, ale nijak mě to neudivilo: když se opisování habilitačních prací některých pedagogů stává téměř běžnou normou, mají si z koho brát naši studenti příklad). Anebo je tu druhá možnost, a tou jsou minimální nároky na té či oné škole na studenty kladené. Minimum seminárních a proseminárních prací, aby pedagogové nemuseli tolik číst, minimální požadavky na aktivitu studentů, neboť tím by nutili k aktivitě své pedagogy a tak dál a podobně. Tvrdí-li mnozí pedagogové, že tento způsob studia je neslušný, je třeba souhlasit, ale zároveň je nutno říci, že vše mají v rukou oni. Klást na studenty větší nároky a klást tím pádem větší nároky na sebe. Oné studentce jsem tehdy sdělil, že můj seminář nemusí navštěvovat vůbec a že se na ni ani v nejmenším nebudu zlobit. Oplátkou že mi ale musí slíbit, že se nebude dožadovat klasifikovaného zápočtu. Tu dohodu jsme oba dodrželi, jaký seminář si místo mého vybrala, aby mohla pauzírovat, jsem nezjišťoval.

Řešení, jak tomuto nešvaru zabránit, je přitom snadné: student každoročně při zápisu stvrdí, že ta škola, kde se zapisuje do dalšího ročníku, je jediná, kterou v současné době studuje. Někdo namítne, že by šlo o omezování svobodné volby a tak dál a všelijak hloupě. Jenže ono jde především o loajalitu k vlastní alma mater, vedoucí k vědomí, že dvěma pánům sloužit nelze a na dvou židlích sedět rovněž. Další řešení je školné. Pokud by bylo zavedeno, těch, kteří s klidem a bohémskou ležérností studují za státní peníze dvě vysoké školy, by si rozmysleli, do kterého studia investovat, aby se jim to vyplatilo, a aby pro ně diplom, který získají, nebyl jen loveckou trofejí, ale dokladem o tom, že získat jej nebylo nijak lehké.

David Jan Novotný