ARCHIV

Úvahy o Evropě

I.Evropská unie a šelma ze Zjevení

Tak nevím. Možná se za nějaký čas ukáže, že květen 2005, kdy Francie a Nizozemsko odmítly v referendu Evropskou ústavu, byl jen drobným zádrhelem na cestě k integraci. Možná se naopak ukáže, že šlo o zásadní zvrat, po němž už svět nikdy nebyl takový, jako v patnácti letech od pádu komunismu (v jeho klasické podobě) do rozšíření Evropské unie.

Bylo vícekrát předem řečeno - a současný vývoj to potvrzuje - že Evropská unie nemá žádný "plán B". Časem se snad dostaneme i k hledání odpovědi na to, proč tomu tak je. V každém případě je naší povinností přemýšlet o tom, co dál.

Nikdy jsem se netajil určitou skepsí vůči evropským integračním snahám v současné podobě. Nevidím ale žádný důvod k jásotu nad dnešním vývojem. Doufám, že na posledních patnáct let nebudeme jednou vzpomínat jako na nádhernou dobu bezpečí, svobody a prosperity. Pokusím se formulovat několik úvah jednak o tom, proč se stalo to, co se stalo, jednak o tom, jaká nebezpečí nám hrozí, a konečně i nástinu možných východisek.

Tato první úvaha je věnována nevelké skupině lidí, s nimiž mě spojuje úcta k Písmu svatému a víra v duchovní dary, působící i dnes. Mám v této souvislosti na mysli zejména dar proroctví.

Setkal jsem se mezi některými lidmi tohoto smýšlení (a zdůrazňuji, že šlo opravdu jen o některé) s názorem, že Evropská Unie (potažmo Spojené státy) jsou zárodkem šelmy z knihy Zjevení. Obávám se, že popudím snad každého, když napíšu, že vidím tento názor jako velmi nebezpečný - ale dodám, že by na něm přesto mohlo být něco pravdy.

Předně je dobré si všimnout, že lidé mají rádi zjednodušení. Jsou rádi, když vědí, komu mají fandit (v hokeji a fotbale je to přece jasné), jsou rádi, když je zřejmé, kdo a kde je nepřítel. Žijeme ve světě, který je stále složitější. Vezměme si třeba jen českou politiku. Některý politik vysloví názor, při němž mi naskakuje husí kůže - a po čase se v složitých tlacích ukáže, že je docela slušný a schopný uvážlivých kompromisů. Jiný vypadá velmi schopně, a po čase se ukáže, že jde o zabedněného egoistu nejhrubšího zrna. (Ach, kdybych tak věděl, co si mám vlastně myslet o panu Kalouskovi!?)

Nemyslím si, že by Písmo bylo zavádějící. Rozhodně ale nezjednodušuje a ukazuje nám realitu z obou stran. Vezměme si třeba jen zprávy o stvoření. Nejznámější (ne však nutně ta nejdůležitější) je v první kapitole Genesis. Bůh tvoří svět, a je to dobré. Pak stvoří člověka, a je to dokonce velmi dobré. No, a pak přijde druhá kapitola od čtvrtého verše, která popisuje totéž, jenže trochu jinak. Bůh stvoří Adama, ale nějak to není ono. Adamovi něco chybí. Tak mu Bůh stvoří ženu, nicméně zanedlouho to skončí hrozným průšvihem.

Jsou tyto dvě zprávy o počátku lidstva v rozporu? Ale kdepak, platí obě. Svět - bohužel nebo naštěstí - není jednoduchý.

Nebo taková kniha Soudců. Prvních šestnáct kapitol nám ukazuje, jak je to dobré, že v Izraeli není král jako u ostatních národů. Posledních pět nám ukazuje, jak je to hrozný průšvih, není-li krále a "každý si dělá to, co je dobré v jeho očích."

Podobný je vztah Nového zákona k Římské říši. Apoštol Pavel se nerozpakuje využít svého římského občanství, kde jen může. Narážky knihy Zjevení vidí ovšem Římskou říši hodně negativně. Ano, vím, že kniha Zjevení není v rozporu s Římanům 13, ale člověk si musí trochu namáhat mozkové závity, aby se v tom vyznal. Bohužel, někteří křesťané si mozkové závity namáhat nechtějí. Evropská unie je šelma… a basta.

Na Evropské unii vidím mnoho dobrého. Vládne v ní svoboda, kterou tři čtvrtiny lidstva neznají. Je v ní možno hlásat evangelium. Materiální prosperita je - ve srovnání s kterýmkoli jiným obdobím civilizované Evropy, o jiných částech světa nemluvě - nebývalá. Přístup ke vzdělání je tak široký, jako nikdy dříve.

Varuji před tím, abychom se na toto vše dívali jako na samozřejmost a abychom to přijímali bez vděčnosti.

Pak je tu ovšem obrovské ALE.

Nedávno skončilo století dvou světových válek a holocaustu. Byly to právě většinové církve, které před první světovou válkou propadly zcela světským myšlenkám o tom, že království Boží se vlastně na světě uskutečňuje skrze vědecký pokrok. Jakákoli eschatologická očekávání byla zesměšňována. Na jatka první světové války nebyly většinové církve připraveny a také na ně nikoho nepřipravovaly. A tak světily zbraně na obou stranách.

Pak přišla druhá světová válka a s ní holocaust. V které že zemi to začalo? V Německu, jehož kulturu a civilizaci mnozí Židé devatenáctého a počátku dvacátého století tolik obdivovali!

Na tuto zkušenost bychom neměli zapomínat. Rozhodně to není poznání, co by mohlo zabránit tomu, aby se věci takto zvrtly. Je to všechno už více než šedesát let… Tak snadné je zapomenout, jak je ta naše vyspělá civilizace křehoučká, křehoučká, křehoučká…

Jako křesťané bychom na to neměli zapomínat. Nevysmívám se žádnému chiliasmu minulosti - beru je všechny vážně, přestože se zdá, že šlo o omyl. Nicméně zkušenost holocaustu by nám měla stále připomínat, jak blizoučko jsme u propasti!

Ještě jednu věc ovšem napíši na adresu těch, kteří vidí Evropskou unii nezdravě kriticky. V tomto postoji je určitý prvek, který je sice velmi evropský, ale vůbec ne křesťanský. Evropa má v sobě již po staletí zakódovanou kritičnost vůči sobě samotné, jakési sebemrskačství. (Do Spojených států to dorazilo až po válce ve Vietnamu.) Tato skutečnost je opět dvojznačná. Je současně silou i slabostí Evropy. Negativní "křesťanský" pohled je pouze domněle křesťanskou odrůdou tohoto evropského sebemrskačství. Jako Evropané vidíme rysy eschatologické šelmy v Evropské unii. V čínských koncentrácích je nevidíme - jsou od nás příliš daleko. Vidíme nebezpečí, že by policie zneužívala odposlechy - hle, ta šelma! Nevidíme satanské rysy v srebrenickém masakru nebo v tom, když Saddám Husajn nechal zplynovat pět tisíc Kurdů v jednom dni.

"Zvrtla"-li se německá kultura tak rychle a s přímým nebo nepřímým přispěním tak velké části onoho vzdělaného národa, bylo by zpozdilé myslet si, že se nemůže zvrtnout Evropská unie. Přehlížet ale všechno to dobré, co se v Evropě stalo a co stále platí, znamená přehlížet, jak to vypadá jinde, a svědčí to o malé znalosti dějin. Věci zkrátka nejsou jednoduché. Žijeme v situaci velice mnohoznačné. Falešné zjednodušování nám nepomůže. Naopak, je velmi nezodpovědné.

II. Americká výzva

V minulé úvaze jsem se zabýval zkratovitým pohledem na Evropskou unii, s jakým jsem se setkal mezi některými křesťany. (Chápu, že ta úvaha zajímala poměrně málo lidí a doufám, že tato bude zajímavější pro mnohem větší okruh čtenářů.) Chci-li dále uvažovat o Evropě, nemohu se vyhnout této vložené úvaze o Americe, respektive o rozdílu mezi USA a Evropou.

Vláda prezidenta Bushe nesporně americkou scénu polarizovala. Ostatně tato polarizace se poměrně ostře promítla i přes oceán, do Evropy. Nepovažuji se za odborníka na Spojené státy a předem říkám, že tím, co píši, si nejsem zcela jist. Z mnoha míst jsem slyšel, že prezident Bush je ve vleku "fundamentalistů", a dokonce jsem byl některými lidmi, kteří mne znají jen z povzdálí, s těmi fundamentalisty nějak ztotožněn. Musím podotknout, že málokoho z nich znám podle jména a už vůbec neznám jejich články či knihy. (Pokud je mezi "fundamentalisty" počítán i Pat Buchanan, pak, přiznávám, jsem nedávno četl jednu jeho velice zajímavou stať o Evropě, s níž jsem více méně souhlasil.)

Co ovšem registruji, je, že se v Americe obrátilo (či spíše bychom měli skromněji říci: obrací) kyvadlo od liberalismu ke konzervativizmu.

Liberalismus nejprve na celé čáře zvítězil na akademické půdě, v celé řadě "mainstream" denominací (církví) a mezi žurnalisty. Liberálové obsadili takové významné instituce jako Nejvyšší soud apod. a zdálo se, že jejich vítězství je již nezvratné.

Toto vítězství znamenalo vyhnání Boha ze škol (od šedesátých let, kdy byla zakázána modlitba ve školách, se zločinnost na amerických školách zvýšila několikanásobně), propotratovou, prohomosexuální a profeministickou legislativu a ostrakizování křesťanů ve veřejném životě - a to i navzdory faktu, že "religiozita" je ve Spojených státech nepoměrně vyšší než v Evropě. Celou tu dobu byla zločinnost výrazně na vzestupu - až na určité výjimky (např. vláda starosty Giulianiho v New Yorku).

Liberalismus měl dle mého názoru i určité dílčí kladné účinky - např. zpečetil fakt, že rasismus je už ve Spojených státech naprosto společensky nepřijatelný.

Hlavně homosexuální a feministická lobby to ale občas přeháněla a její projevy byly mnohdy až bizarní. Začalo se ukazovat, že ve Spojených státech existuje cosi jako "mlčící většina", zdaleka ne tak halasná jako washingtonští liberálové, která se v posledních letech začala politicky angažovat (což dříve nedělala, nebo to dělala jen zčásti). V posledních letech tedy došlo k něčemu, co se alespoň vzdáleně podobá snahám (v první polovině šedesátých let) dostat k volbám americké černochy, kteří sice od války Severu proti jihu volební právo teoreticky měli, prakticky ho však neuplatňovali. Jakmile začali černoši masově volit, politická mapa se pochopitelně změnila. Na rozdíl od černochů "mlčící většině" nikdo ve volení nebránil. V tom je, nutno přiznat, podstatný rozdíl. Jakmile se ale tato "mlčící většina" (vím, že tento termín není nikterak přesný) začala více politicky projevovat, kyvadlo ve Spojených státech se začalo obracet.

Vláda feministické legislativy (a atmosféry) už rovněž trvala dostatečně dlouho na to, aby se prakticky prokázalo, že některé feministické teze jsou nesmysly. Abych uvedl konkrétní příklad: V sedmdesátých letech se v hračkářstvích přestaly hračky dělit na hračky pro chlapečky a pro holčičky - se zdůvodněním, že příchylnost chlapečků k autíčkům a zbraním a holčiček k panenkám je dána pouze kulturně, sexistickou výchovou. Nicméně o jednu generaci později si chlapečkové stále vybírali autíčka a pistole a holčičky panenky a kočárky. Když některé obchody opět zavedly oddělení pro chlapečky a holčičky, neobešlo se to bez feministického rámusu, nicméně staré "normální" časy jsou zpátky.

Za Bushovy administrativy se začalo kyvadlo vracet nazpět i v takových otázkách jako je potratová legislativa apod. Zdá se mi, že liberálové na to reagují nepřiměřeně, až hystericky. Lidsky řečeno, zdá se mi, že neumějí prohrávat. Proto je Bush tolik nenáviděn, často zcela iracionálně.

Přes různé liberální excesy, v nichž Spojené státy Evropu někdy dokonce výrazně předběhly, zůstaly Spojené státy v mnoha otázkách konzervativnější i po dobu vlády neomezeného liberalismu.

Proč o tom píši v úvahách o Evropě? Mám za to, že v Evropě může dojít k něčemu podobnému. Ve Francii i v Nizozemí přišla k referendu o Evropě "mlčící většina". Podobně jako američtí liberálové se eurooptimisté hnali kupředu s takovou jistotou, že nějaký "plán B" ani nepřipravovali. Doufejme, že jejich reakce nebude podobně hysterická jako reakce amerických liberálů.

Na závěr chci napsat, že nedémonizuji ani liberalismus, ani eurooptimizmus. Bigotnost je opravdu věc ošklivá a Evropa bude určitou míru (a určitou podobu) integrace nezbytně potřebovat. Problém nevidím v liberalismu jako takovém, ale v liberalismu bezhlavém. Problém nevidím v eurooptimizmu jako takovém, ale v eurooptimizmu zaslepeném.

Dan Drápal