ARCHIV

Liberální konservativismus versus RaJ

Preference ČSSD se opět po dlouhé době vyhouply před KSČM. Důvěra ve vládu se po dubnovém výkyvu (pouhých 14%) vrátila do dlouhodobého normálu (přesně doprostřed pásma mezi 26 a 40%). Výsledky jistě souvisí s osobou nového premiéra, je však předčasné vyvozovat z nich překotné závěry. Všechno bude jasnější nejdřív tak za půl roku. Hystericky jásat nad tím, že se na významnou státní funkci dostala osoba se základními manažerskými zkušenostmi, může jen velmi nenáročný člověk.

To, co jsme se z prvních týdnů po Paroubkově nástupu dozvěděli, je dvojí smutné svědectví: za prvé, o obou jeho předchůdcích ve funkci a o ČSSD obecně, a za druhé, o nejsilnějším oponentu sociálních demokratů, o ODS. Co se vlastně zatím odehrálo: Paroubek si vyjel na Klause a konflikt se pak urovnal. Smířil aspoň na pohled Benešovou a Němce tím, že jim zakázal prezentovat jejich konflikty na veřejnosti. Ve sporu ohledně zdravotnictví prosadil kompromis mezi nestydatostí dr. Ratha a reálnými možnostmi zdravotních pojišťoven. V jeho postoji k symbolickému gestu vůči „německým antifašistům“ může něco nového vycítit jen úplně nenapravitelný optimista. Přidal se k nedůstojnému tanci kolem problematického dědictví dr. E. Beneše. Nevyřešilo se nic, jenom na hrnci už je zase poklička. Pro spravedlnost, co se taky vlastně za těch pár dní mohlo reálně vyřešit: nechci Paroubkovi křivdit, jen upozornit na to, že na jásot je dost času.

Nejnovější pohyb na politické scéně je tristním svědectvím o stavu ODS. Vypadalo to, že její přesvědčivé vítězství ve volbách už sotva může někdo ohrozit – a stačil jeden bývalý ekonomický náměstek RaJ, aby se rázem octlo ve veliké otázce. Předseda strany Topolánek má ve veřejných debatách s novým premiérem plné ruce práce. Veřejnost si mezi nimi neumí vybrat. Preference ODS stagnují, nebo spíš mírně klesají.

Na problémech ODS se jistě podepsal odchod Václava Klause z čela strany. Klausovi těžko upřít jakousi technickou obratnost v oboru politiky, pokud jde o jeho nástupce, čím dál tím víc se zdá, že na brutálním Klausově odsudku bezprostředně po Topolánkově zvolení něco je. Předsedovi ODS nezbývá, než se odrazit od svého předchůdce v úřadě. Nemůže mu dělat podkoního. Topolánek to ví (není nic těžké to vědět, věděl to ve vztahu k Zemanovi i Špidla), ale zdá se, že na to nemá a že mu navíc chybí ve straně zázemí. Klausovi nohsledi (Nečas, Zahradil, Tlustý, Bém) na něco podobného ani nepomýšlí.

Je ovšem otázka, co by si dnes počal Václav Klaus, kdyby byl ve své funkci setrval. Jeho ideologie se vyčerpala: nakonec ji tvořilo pár liberálních ekonomických floskulí a primitivní český šovinismus, odposlouchaný v druhé polovině padesátých let ve školních lavicích. Národní hrdost, redukovaná na mindráky prcka, který se trápí tím, že si na něho chce pořád někdo vyskakovat. Navíc dnešní prezident přišel o svého věčného soka Havla, vůči jehož politické neohrabanosti a kýčovitému ideologizování se mohl pohodlně profilovat.

Základní problém české politiky je, že od roku 1992 se propadá do čím dál tím hlubšího marasmu. První volby, kdy Klausova ideologie byla ještě neokoukaná, atraktivní, a jeho nacionalismus zatím přitlumený, přinesly poprvé a naposled solidní vládní většinu. Už v roce 1996 byl Klaus schopen vytvořit vládu jen díky toleranci Zemanovy ČSSD (komunisté zatím nehráli žádnou zřetelnou roli). Po dvou letech už bylo zapotřebí velmi nestandardního řešení (opoziční smlouva) a komunisté zůstali o krůček od toho, aby dokázali se sociálními demokraty dát dohromady parlamentní většinu. A od roku 2002 stojí proti nesourodé vládní koalici, disponující nejmenší možnou většinou, přitažlivá vize spolehlivé sociálně demokraticko-komunistické přesily. Přitom situace před volbami se vyvíjí stereotypně: nadšené očekávání (1996: vládní koalice bez problémů zhodnotí své úspěšné vládnutí; 1998: US, „ODS s lidskou tváří“, převezme preference ODS; 2002: čtyřkoalice převálcuje své protivníky) vystřídá dvoudenní horror voleb, kdy se situace propadá do patu, od voleb k volbám hlubšímu a horšímu.

Premiér Paroubek nejspíš nebude strůjcem nového triumfu ČSSD. těžko mu to zazlívat, byl by to nadlidský výkon a není to v jeho silách. V jeho silách však je dospět k dalšímu a ještě beznadějnějšímu patu: možnosti se rýsují dvě: buď bude k přehlasování komunistů zapotřebí vytvořit koalici všech nekomunistických stran, nebo se stane vytvoření vlády bez přímé komunistické účasti nebo alespoň tiché komunistické podpory nemožným. Neříkám, že to tak bude: říkám jen, že by to bylo v logice polistopadového vývoje.

12. června 2005