ARCHIV

Je opravdu snadné být kritikem?

Málokomu se dostane té cti jako E. Mandlerovi, aby s ním polemizoval tak nesmírně publikující a publikovaný autor, jako je prezident Klaus (Už je třeba říci rozhodné ne!, MfD 6. 6. t.r.). Klausova polemika má tři roviny, třetí považuji za podstatnou.

Nejprve však k té první, věcné: je poměrně chudá: Podle Klause nešlo o etnickou čistku, jejímž cílem bylo vytvoření národního slovanského státu; „naše země“ jen využila tehdejší chvíle a atmosféry, v níž „převládl názor“ (všimněte si těch neosobních vyjádření), že viníky totální války je třeba potrestat, aby se zabránilo vzniku války nové. V MfD pak kdosi napsal, že je to z Klausovy strany spíš interpretace minulých dějů než jejich hodnocení. To ovšem není pravda, Klaus o kousek dál říká: „troufám si říci, že to, co se stalo (po válce, bd), bylo i obranou před potenciálními podobnými budoucími nebezpečími“ (jako události z válečné doby). Není pravda, že vytvoření etnicky čistého slovanského státu nebylo cílem nikoho, jehož názory by bylo možno brát vážně: bylo nejen cílem dr. E. Beneše, ale je to obsaženo i v koncepci dekretů (půda zabavená Němcům a Maďarům má být přidělena „českým, slovenským a jiným slovanským zemědělcům“). Prestižní dobový nekomunistický tisk toto úsilí horlivě podporoval, cituji namátkou z Peroutkova Dneška: „Nabyli jsme mezinárodně uznaného práva, zbavit se přítěže, která nás po staletí brzdila… na odsunu Němců je založena celá naše budoucnost“; „Klid našeho státu, jeho stabilita a pocit bezpečnosti jsou závislé na vyoperování cizího tělesa z těla státu. Aby náš stát byl vpravdě českým, musel by býti také zcela zčeštěn. Národ dospěl k poznání, že není jiné cesty, než že musí míti svůj životní prostor nesporný, zcela vlastní.“

Pokud jde o příčinu a následek, je třeba říci, že lidské konání v dějinách není determinováno, člověk jako subjekt dějin není slepá síla, reagující na příčiny, ale svobodný jedinec, rozhodující se podle důvodů, které proto podléhají kritice. Historická věda je nekonečný sled interpretací, minulost neexistuje sama o sobě, ale jen v těchto interpretacích, v nichž vždycky jde taky o správnost minulých rozhodnutí.

Druhá rovina jsou podivné polemické manýry Václava Klause. Tvrdí, že Mandlerovi jde o reinterpretaci druhé světové války a událostí s ní spojených. Přitom je zjevné, že spor je o jednu událost spojenou s koncem druhé světové války. Těžší kalibr jsou narážky na to, že autor je „nesmírně publikující a publikovaný autor“ (je třeba s tím něco udělat). Klaus dvakrát opakuje, že on si na rozdíl od rozšířeného mínění nemyslí, že by to Mandler dělal na zakázku (německých majitelů MfD), protože k tomu by se on ani majitelé jistě nesnížili. Tento způsob polemiky považuji za podlý.

A konečně: nehovoří tu jen jeden občan našeho státu, ale prezident, tradičně chápaný jako nejvyšší morální autorita. Je si toho ostatně sám vědom – viz už titul: „Už je třeba říci rozhodné ne!“ – „nehoráznostem“ renegáta E. Mandlera. To je výzva, adresovaná veřejnosti. Klausův text tak připomíná projevy nebožtíků Hendrycha a Novotného z šedesátých let.

Prezident coby (spolu)tvůrce státní ideologie: to má být role hlavy demokratického státu? Každá vysoká politická funkce s sebou nese jisté omezení: člověk může být např. buď prezidentem, nebo moderátorem a zároveň udavatelem tónu veřejné diskuse. Pokud hodlá tuto hranici ignorovat a soustavně překračovat, je ovšem dvojnásobné pokrytectví tvrdit, že ve věci „odsunu“ je dnes snadné být kritikem. Nikdy není snadné být kritikem tam, kde se člověk střetává najednou s veřejným míněním i státní doktrínou, zaštítěnou hlavou státu.

Mladá fronta Dnes 14. června 2005