ARCHIV

Klaus nebo Sokol?

Třetí prezidentská volba bude, jak se zdá, napínavější než ty dvě předchozí. Nastupují do ní jen dva kandidáti, každý s dost výraznou podporou. Jednoho z nich postavila konečně vládní koalice jako celek. A aspoň část poslanců a senátorů má pocit, že už by bylo zapotřebí někoho zvolit a ukončit období vnitropolitické nestability v mezinárodněpoliticky dosti nejisté době. Přesto není ani tentokrát pravděpodobné, že jeden z kandidátů uspěje.

Že by někdo z nich (v tomto případě Jan Sokol) vyhrál hned v prvním kole, by předpokládalo mimořádnou kázeň v ČSSD nebo případně podporu jednotlivců z KSČM. Jenže kázeň v ČSSD nejspíš nebude, a už vůbec ne mimořádná, a komunisté se už zřejmě rozhodli třetí volbu zablokovat. Vítěz může vzejít z druhého kola (přičemž je prakticky vyloučeno, že by jím v tomto případě byl Klaus, Senát ovládá koalice), a to v případě, že se někteří Sokolovi odpůrci nezúčastní hlasování, nebo z třetího: to by však by při stoprocentní účasti poslanců a senátorů nesměl ztratit víc než asi 11 koaličních hlasů. Je velká otázka, zda se koalice dokáže vzepnout k takovému výkonu. Klaus by nutně potřeboval skoro všechny komunistické hlasy a navíc pár hlasů z koalice, což je prakticky vyloučené.

Hodně bude záležet už na tom, jak dopadne první kolo. Dá se čekat, že Sokol postoupí v obou komorách: pokud v Poslanecké sněmovně získá postup Klaus, je to vážný signál o přetrvávajícím rozkolu v ČSSD a taky velká Špidlova porážka. Nelze vyloučit, že se pak řada lidí z menších koaličních stran rozhodne v druhém a třetím kole podpořit Klause. Ve hře je tedy spousta nejistot.

Veřejnost je odsouzena do role přihlížejícího. Vyvstává otázka, kterého z kandidátů bychom si vlastně měli přát. V souvislosti s třetí volbou se aktualizovaly jakoby samy od sebe dva okruhy problémů: vztah k minulosti a k problému Irák.

Jan Sokol se dříve několikrát vyjádřil kriticky o vyhnání sudetských Němců. Podepsal výzvu Smíření 95. Pak ji ovšem veřejně zproblematizoval, a to nejen za sebe, ale rovnou za všechny její signatáře, ačkoli ho k tomu nikdo nepověřil. Jinak své názory nehodlá měnit, je si však vědom toho, že jako prezident si už nebude moci dovolit říkat to, co říkal jako prostý občan. Těžko to chápat jinak než jako signál, že nebude dělat potíže.

Pokud jde o Irák, je podle Sokola zapotřebí zachovat loajalitu k EU a zároveň si udržet důvěru Spojených států. Loajalita k EU má ovšem přednost. Dopis osmi by na rozdíl od Havla nepodepsal, protože „přemýšlení nad řešením konfliktu není úplně vyčerpané“. A varuje před použitím násilí.

Z obojího vyplývá, že Jan Sokol je odstrašujícím příkladem kompromisnictví v tom nejhorším slova smyslu. Akrobatický pokus vznášet se ve vzduchu mezi dvěma židlemi nemůže skončit jinak, než že nakonec volky nevolky dopadne na tu špatnou.

Klaus je proti Sokolovi člověk nelomený. Pokud snad měl v minulosti jakési cukání projevit vstřícnost vůči vyhnaným Němcům, rychle se ho zbavil. Varuje před černobílým viděním Iráku a nevidí žádný konflikt mezi českým, francouzským a německým postojem (o americkém radši nemluví). Mám jakési pochopení pro komunisty: Klaus pro ně znamená určitost a jistotu. Z toho ovšem plyne, že aby si člověk dokázal mezi oběma kandidáty vybrat, musel by být komunistou.

Na otázku, kdo z obou je lepší, se zjevně nedá odpovědět. Zbývá otázka skromnější, totiž co by bylo lepší pro Českou republiku. Co by bylo lepší, pokud jde o udržení míry svobody, které se zatím těšíme.

V postkomunistické společnosti chápou účastníci politického života politiku jako soubor instrumentů, kterými se uskutečňuje monopol moci. Na rozdíl od společnosti totalitní jsou postkomunistické strany ochotny o tento monopol čas od času zápasit ve volbách a používat proti oponentům umírněnějších prostředků (např. ekonomického tlaku a organizovaných veřejných kampaní místo policejního teroru). Pokud dopadnou volby jednoznačně, pokusí se pak vítěz zavést na čtyři roky jakýsi totalitní systém s lidskou tváří.

Přitom u nás existují už od prvních let po převratu vlastně jen dvě výrazná politická uskupení: klausovská a havlovská lobby. A ovšem ještě komunisté, kteří pečují o to, aby systém nebyl příliš stabilní: jazýček na vahách, který se pravidelně přiklání k opozici, protože se nechtějí identifikovat s novými pořádky, pročež s nimi nikdo nechce mít z dobrých důvodů nic společného. V prvních měsících po převratu si Havlovci zbudovali monopolní Občanské fórum a zmocnili se velkého vlivu v médiích. (Je příznačné, že Klaus se nejprve pokusil OF ovládnout, a teprve když se ukázalo, že je to nad jeho síly, založil si vlastní stranu). Následovala několikaletá vláda Klausovců, během níž se politická moc propojila s bankami a velkými polostátními podniky, ale prosadila se i v médiích – zmocnila se například vlajkové lodi Pravdy a Lásky, Lidových novin. Pak se ovšem Klausův hospodářský zázrak zhroutil (lépe řečeno zkompromitovala se jeho mesianistická ideologie; skutečné výsledky Klausových reforem bývají poněkud démonizovány). Od té doby panuje v naší politice jakási vratká rovnováha, v níž ani jedno uskupení není schopno prosadit svůj monopol. V době opoziční smlouvy např. blokovala monopol prezidentská lobby senátem, osobou a funkcí prezidenta a Ústavním soudem. Výsledek se podobá svobodě, přesněji řečeno jen to jakýsi historický kompromis mezi nepořádkem a svobodou. A dá se v tom jakž takž žít.

Dnes se tato křehká rovnováha zdá být ohrožena. Havlovská lobby, k níž se přiklonila většina ČSSD, ovládá křehkou většinou Poslaneckou sněmovnu a s jistotou Senát. Pokud se Sokol stane prezidentem, podrží si posthavlovská lobby tento úřad a posílí své pozice v Ústavním soudu. (Podobné to bude, když prezident nebude vůbec zvolen a Špidla se Zaorálkem budou nadále vykonávat některé jeho pravomoci; tady však sehraje svou roli vratkost jejich postavení vzhledem k nejisté většině v PS a k rozkolu v ČSSD.) Rovnováha vzniklá v polovině devadesátých let se vychýlí a systém se zhroutí do monopolu jedné lobby.

Pokud se prezidentem stane Klaus, nehrozí velké nebezpečí, že by přivedl k pádu vládu a ohrožoval stabilitu sociální demokracie: nemá k tomu dost politických nástrojů. Řečeno slovy dopravní vyhlášky, vládu omezí, ale neohrozí. Může jen Špidlovi znepříjemňovat život a Špidla bude muset v ČSSD obhajovat volební neúspěch. Otázku Ústavního soudu bude nutné řešit kompromisem.

Sečteno a podtrženo: jeden kandidát je za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou. Klaus je však z těch dvou špatných řešení, které máme k dispozici, to méně špatné. Ne kvůli jeho osobním kvalitám, ale kvůli tomu, že by zabránil havlovské lobby v samovládě, stejně jako v ní kdysi Klausovi bránil Havel.

Bohužel, jak už to u nás chodí, je to lepší ze dvou špatných řešení zároveň to méně pravděpodobné.

21. února 2003