ARCHIV

Mlčenlivost chrání nás!

Patrně nekonečná kauza Dalík-Kořistka-Večerek (ne, opravdu o ní nehodlám psát!) má svého „čtvrtého“, rozhodně jím však není náhodný host od vedlejšího stolu, takto jakýsi scifiautor.

Tím skutečným čtvrtým je Marián Bielesz. Třebaže tehdy „na místě činu“ zaručeně nebyl, celá schůzka je bez jeho předchozích kroků nemyslitelná, a jeho vlastní příběh je – troufám si tvrdit - mnohem zajímavější a poučnější než všechny verze osudného ostravského potlachu.

Marián Bielesz se stal v roce 2002 poslancem za Unii svobody a do roka mu bylo jasné (jako téměř každému), že jeho strana jde ke dnu. Na její záchranu samozřejmě neměl síly, pokusil se tedy zachránit alespoň sebe. Opustil stranu i její poslanecký klub, a snažil se o dohodu s ODS. Byl ochoten posílit její klub, a nechtěl za to žádných deset milionů; stačilo mu – a jsme u toho – VOLITELNÉ MÍSTO na kandidátce pro rok 2006.

Svůj postup zcela jistě nevnímal jako nemorální. Věc byla jasná: US-DEU zmizí v roce 2006 ze scény – s ním nebo bez něj. Změnou dresu straně neuškodí a sobě pomůže. Neochota ODS přislíbit požadované místo na kandidátce otřásla tímto plánem v základech, a nečekaný pád Špidlovy vlády v polovině volebního období mu zasadil smrtelnou ránu. Vznikla nová koaliční vláda a Bielesz se ocitl v bezvýchodné situaci. Z US-DEU odešel právě proto, že s koalicí bytostně nesouhlasil; kdyby jí teď náhle znovu podpořil, vysmál by se sám sobě. Jako stoprvní poslanec ji však zároveň nemohl nepodpořit: situace by pak mohla dospět až k předčasným volbám a jeho původní strana by mizela ze scény o celé dva roky dříve. Věc teď stála přesně opačně: sobě by nijak nepomohl a stranu by bolestně poškodil, zejména své exkolegy z poslaneckých lavic.

Nehodlám spekulovat o nějakém odchodném. Bieleszova rezignace na poslanecký mandát byla tak jako tak jediným přijatelným řešením. Nebýt ovšem jeho průhledného taktizování, kterým se nakonec vlastnoručně vyšachoval, pan Kořistka by se loni v létě v Poslanecké sněmovně vůbec neobjevil a pan Dalík by se musel sejít někde jinde s někým jiným.

Jako bych teď slyšel netrpělivou otázku: A to má být ten zajímavý příběh? Taková banalita? To přece víme dávno, že poslancům neleží na srdci program, vize, politická kultura, závazné principy – ba že je jim dokonce jedno, jakou právě zastupují stranu; že celé jejich myšlení začíná a končí u „volitelného místa“, a vše ostatní jsou jen únavné rituální tance.

Takto vyhraněný názor však člověk naštěstí zaslechne málokdy. Nelze přece házet všechny poslance do jednoho pytle a tím spíš nemá smysl komukoli vyčítat, že chce být zvolen. Logiku „volitelných míst“ nemůže ovšem ignorovat ani politik s těmi nejlepšími úmysly, a její vliv na naši politickou scénu je mimořádně ničivý.

Při vázaných kandidátních listinách s volitelnými a nevolitelnými místy není žádná strana nucena vybírat kandidáty, kteří jsou schopni postavit se sami za sebe v jednomandátovém obvodě před voliče a přesvědčit je o svých schopnostech a osobních kvalitách. Na volitelném místě se tak může ocitnout kdokoli, kdo nikomu příliš nevadí; kdo mlčí a mlčí, až se promlčí mezi volitelné. Příslovečné „stranické sekretariáty“ mají na pořadí kandidátů jistý vliv, ale ne tak velký, jaký se jim obyčejně přisuzuje; podobu kandidátní listiny určují mnohem spíše různé regionální oligarchie. (Známé jsou Zemanovy stesky nad kandidáty sociálních demokratů, kteří se při kampani schovávali za „jeho“ autobus...)

Právě tento mechanismus je hlavní příčinou myšlenkové sterility našich politických stran. Prezentaci jakéhokoli kritického postoje si totiž za těchto okolností všichni raději rozmyslí. Je příznačné, že pana Grosse (který měl odstoupit nejpozději po té, co se pokusil jmenovat Pavla Přibyla šéfem Úřadu vlády ČR) se jeho strana nedokázala zbavit, a o jeho pád se nakonec postarali nikým nevolení novináři a jeden z koaličních partnerů. Kdo ze sociálních demokratů měl ale Grossovo počínání odsoudit? Každý si dokáže dobře spočítat, že při poklesu preferencí, způsobeném nedůvěryhodným lídrem (ale také, abychom nehovořili jen o ČSSD, třeba stupidně xenofobní kampaní) se jeho vlastní místo může náhle ocitnout mezi nevolitelnými, ale bude-li na sebe zbytečně upozorňovat, ocitne se na nevolitelném místě zcela jistě. Mlčenlivost chrání nás, říkají Vontové ve Foglarových románech.

Mezi velké neduhy naší politiky patří katastrofální podlidněnost zdejších politických stran. Je třeba na ni při vhodných příležitostech upozorňovat, ale nelze se jí až tak moc divit: komu by se chtělo angažovat tam, kde je nutné se k významnějšímu postavení promlčet?

„Efektem volitelných míst“ samozřejmě nejvíce strádá naše Poslanecká sněmovna, sbor nevýrazných a o to snaživějších lobbyistů. V čele vlády i opozice stojí dnes dva muži s jistými vůdcovskými schopnostmi; není ovšem náhoda, že Paroubek ani Topolánek nikdy nebyli poslanci.

Martin Vrba