ARCHIV

Pád euroústavy a evropská integrace

Ne, které řekli voliči ve Francii a Nizozemsku evropské ústavě, se netýkalo jen textu, který si ostatně jen málokdo z voličů zevrubně prostudoval. Problém je spíš v tom, že představy o rychlé a bezbolestné integraci Evropy, plod euforie po poměrně snadném zhroucení sovětského (rozuměj ruského) impéria, narazily na tvrdou realitu. Poslední kapkou bylo nepochybně rozšíření EU o první postkomunistické země.

Že rozšíření vyvolá problémy, mělo být západním politikům předem jasné: politická, ekonomická i všeobecně kulturní úroveň někdejších ruských kolonií se propastně odlišuje od „staré“ Evropy. Ruská okupace trvala sice jen necelých padesát let (s výjimkou nešťastných pobaltských zemí), ale probíhala v době, kdy se v celé západní Evropě nebývale stabilizovalo demokratické politické uspořádání a kdy se rozjela rozsáhlá proměna celého společenského života, podnícená rozvojem elektroniky (my jsme s potížemi naskočili až do posledního vagónu evropského vlaku). Skoro půlstoletí izolace mělo proto stejně devastující vliv jako několikasetletá turecká okupace na Balkáně. Když se někdy na počátku devadesátých let kdosi v záchvatu všeobecné euforie ptal Miloše Zemana, kdy doženeme po hospodářské stránce SRN, odpověděl mu enfant terrible české politiky s obvyklou přímočarou brutalitou: nikdy. Obávám se, že měl pravdu.

Nedovedu si představit, že by příznivý vývoj českého hospodářství v posledním roce, připisovaný koaličním vládám, které se jedna po druhé hroutily, nesouvisel (nějak, také) s naším přijetím do EU. Zároveň si nedovedu představit, že by naše přijetí nepocítily vyspělé západní země (nějak, také) opačným způsobem. To je ale jen malá část problému. Podstatné je, že překotná integrace vede ke vzniku různých vnitřních hranic. Eurozóna zatím nezahrnuje ani všechny „staré“ země. Schengenský prostor odděluje a ještě nějaký čas bude oddělovat staré země od nových. Z důvodů ne úplně nepochopitelných byly stanoveny meze volnému pohybu pracovních sil uvnitř rozšířené unie. Některým postkomunistickým zemím (ČR) bylo povoleno ponechat si v právním řádu zákony, které jsou neslučitelné dokonce i s ústavou těchto zemí (Benešovy dekrety). Teď se připravuje další integrační vlna, při níž budou do EU zahrnuty země se „starou Evropou“ ještě méně kompatibilní. Ani staré země nejsou schopny dělat jednotnou zahraniční politiku a fakticky se rozdělily na emancipační protiamerický blok a na stoupence transatlantické spolupráce. Je to tragická situace: čím silnější je politická vůle k integraci, tím víc je skoro nepřekonatelných překážek, na něž naráží. Nevěřím, že by měnová unie s sebou nenesla velký tlak na politickou integraci eurozóny (existoval někdy v novodobých dějinách světa tak pestrý konglomerát států, který by měl společnou měnu?). Ekonomické tlaky se dostávají do konfliktu s politickou vůli občanů. Sen o překotné integraci vede ke zmatkům a rozvratu.

A v téhle situaci je obtížné se nezeptat: nebylo přijetí postkomunistických zemí do Evropské unie předčasné? Neměla jim stačit ochrana, kterou poskytuje NATO, a nějaká forma přidružení, během něhož by se mohly vyvíjet k větší kompatibilitě s civilizovaným Západem? (Nejde o to, že by přehnaná evropská integrace ohrožovala naši suverenitu a demokracii, jak tvrdí Klaus a ODS, ale o to, že naše relativní zaostalost ohrožuje stabilitu vyspělého Západu). A když už cesta této integrace byla nastoupena, nemělo by se její tempo napříště velmi podstatně zmírnit?

Uplyne zjevně velmi mnoho let, než bude EU schopná mít jednotnou zahraniční politiku a jednotnou obranu. Další postup evropské integrace odvisí v první řadě od celkového hlubokého zkulturnění nově přijatých postkomunistických zemí. Aby mohlo proběhnout, musí se na něm zcela dobrovolně a horlivě účastnit politické a hospodářské elity dotčených států. Nevím, jak je tomu jinde, ale ty české jsou k něčemu podobnému, řečeno slovy klasika, méně než odhodlány a více než neochotny.

Mladá fronta Dnes 6. června 2005