ARCHIV

Případ katarského prince

Česká média a česká veřejnost se už pár týdnů intenzivně zabývá případem člena katarské královské rodiny, obviněného a posléze odsouzeného za pohlavní styk s nezletilými. Do procesu se pokusil zasáhnout ministr spravedlnosti, chtěl, aby byl obžalovaný vydán k odsouzení a případnému potrestání do své země. Soudkyně se vzbouřila, ministrův dopis v té věci označila za naprosto neslýchaný zásah exekutivy do nezávislosti soudní moci. Ministra se obula i nejvyšší státní zástupkyně Benešová. Proces proběhl a obžalovaný byl odsouzen.

Dovolil jsem si vyslovit o záležitosti, která na první pohled vypadá jako kýčovitý barvotiskový obrázek przněné dětské nevinnosti a hrdinný vzdor neúplatného soudce vůči zpupným státním úředníkům, jisté pochybnosti, a dostal jsem dva dopisy od rozlícených čtenářů. Přesto si myslím, že v tomto případě má ministr Němec kus pravdy, že věc je o hodně problematičtější, než jak se jeví ochráncům dětské nevinnosti, a že naše soudní orgány mají daleko lepší příležitosti, jak dokázat svou pevnost a neúplatnost nejen vůči státu, ale i vůči nátlaku veřejnosti.

Především nikdo neprokázal, že by vydání delikventa do Kataru znamenalo automaticky beztrestnost. A brát při úvahách o vydání tam, kde není předem jasné, že dotyčný tak unikne potrestání, i politické ohledy, je docela přirozené.

Další věc je profil svedených obětí. Když někdo nutí k sexu osmileté děti, je to odporné a zavrženíhodné. „Oběti“ katarského prince byly sexuálně zcela vyspělé, docela dobře věděly co dělají, dělaly to za úplatu a rády, navíc v rámci jakési organizované sítě erotických služeb (některé z nich byly údajně zapleteny už do případu sochaře Opočenského). Ministr Němec je označil za svým způsobem spoluvinné a bylo mu za to spíláno: měl snad spíš říci, že byly schopné zodpovídat za to, co dělají, a že to na jejich psychice a morálce nemohlo zanechat žádnou stopu. Hranice osmnácti let, stanovená v takových případech v trestním zákoně, je směšná a odpovídá spíš než začátku dvacátého prvního století poměrům v nějakém dívčím penzionu z Viktoriánské Anglie. Chápu, že soudce musí soudit podle daných zákonů, ale ty zákony jsou absurdní a existuje tisíc a jeden způsob, jak jejich absurditu zohlednit, dokud je parlament nezreviduje.

Soudní moc se s vervou zakousla do vlády, jejíž reputace a autorita není zrovna na výši. Jsou tu však lepší případy, kde by mohla prokázat svou statečnost a neúplatnost a ve spravedlivé věci čelit nejen vládě, ale i opozici a veřejnému mínění. Například restituční spory příslušníků šlechtických rodů. Tam se ale legislativa, exekutiva i nezávislá soudní moc ruku v ruce úspěšně snaží o vybudování jakéhosi běžícího pásu, na němž budou podle údajně zkonzumovaných Benešových dekretů stereotypně zamítány všechny majetkové nároky. Hle, další důkaz hlubokých demokratických kořenů české společnosti: oč větší ochranu poskytuje náš stát mladistvé prostitutce než dekadentnímu aristokratovi!

5. června 2005