ARCHIV

Jedinečná integrace

Holandské, a zejména francouzské odmítnutí evropské ústavy odstartovalo nové kolo intenzivních úvah o Evropě. Jaké je tedy vůbec její postavení v dnešním světě a jak se změnilo během předchozích čtyř generací?

19. století bylo stoletím nevídané populační exploze starého kontinentu; před sto lety byl Evropanem každý pátý obyvatel Země a evropské národy spravovaly rozsáhlé kolonie. Tehdy by bylo vytvoření nějaké „evropské unie“ velkým činem, ke kterému se ovšem nikdo neměl: Evropané pěstovali svá dědičná nepřátelství ještě i v době, kdy technický „pokrok“ proměnil válku v obecné pustošení.

Dvě velké evropské války 20. století neměly evropské vítěze. Populační exploze se přelila do jiných světadílů, Evropanem je dnes každý patnáctý, a náš kontinent je po ztrátě kolonií jen jednou z periférií globalizovaného světa. Další války by nás mohly jen ještě více oslabit, a tak už raději neválčíme.

Evropa propásla čas, kdy bylo její sjednocení naléhavým úkolem. Jakmile se z tohoto sjednocení stal anachronismus, začala se mu věnovat s dojemnou péčí. Integrační proces je vytrvale označován jako jedinečný, bezprecedentní, unikátní. Není přitom pochyb o užitečnosti policie a soudů, ani o tom, že by zde měla existovat moc, která by dokázala i na mezinárodní úrovni komukoli zabránit v jednání na úkor sousedů. Touto mocí se nakonec stalo NATO. Nemusí se nám ve všem líbit, ale jiná v tuto chvíli není k dispozici. Právě s ohledem na jeho existenci působí tvorba čistě evropských struktur poněkud opožděně. Pravda, po vzniku atlantické aliance nebude už žádná evropská mocnost, ba ani sama Evropa, prvořadým světovým hráčem. A nic podobného také není nutné: záleží výhradně na tom, zda současné instituce odpovídají úkolům, pro které jsou vytvářeny.

Vznik a neustálé rozšiřování EU představuje pak jakousi paradoxní kombinaci opožděnosti a uspěchanosti. Prvé činí evropskou ústavu zbytečnou, druhé neprůchodnou. Francie, která se jako první vyslovila k návrhu ústavy odmítavě, je sama o sobě mimořádně vděčným tématem; patří k naší druhé přirozenosti, že k francouzské politice přistupujeme s bezmezným nadšením (rok 1919) i s rozhořčeným odsudkem (rok 1938). Neškodilo by přitom více střízlivosti, a zejména zdrženlivosti: hodnocení francouzské politiky je v prvé řadě úkolem Francouzů.

I jako Ne-Francouzi se ovšem podílíme na jednom celoevropském nešvaru. Abychom zastaralému panevropskému projektu dodali alespoň zdání smyslu, musíme líčit Evropu jako jakousi studnu moudrosti, jejímž hlavním úkolem bude dohlížet nad ztřeštěnou Amerikou a uchránit svět před nejhorším. V tomto ohledu neproběhlo dvacáté století příliš šikovně: kdyby Amerika rozpoutala dvě totální války a Evropa jí musela pokaždé přispěchat na pomoc, vžívali bychom se do role toho moudřejšího mnohem lépe.

Naznačený postoj je z mnoha důvodů mimořádně nezodpovědný, ale kdy se vlastně Evropa chovala zodpovědně? Jistě, na Vídeňském kongresu – ale kdy potom?

Martin Vrba